Srdce - vnútorný chrám

3. marec 2024 / kardinál Tomáš Špidlík, SJ

Vytlačiť

Príhovor kardinála Tomáša Špidlíka k dnešnému evanjeliu:

Jn 2, 13-22

Blízko bola židovská Veľká noc a Ježiš vystúpil do Jeruzalema.

V chráme našiel predavačov dobytka, oviec a holubov i peňazomencov, čo tam sedeli. Urobil si z povrázkov bič a všetkých vyhnal z chrámu, aj ovce a dobytok. Peňazomencom rozhádzal peniaze a poprevracal stoly a predavačom holubov povedal: „Odneste to odtiaľto! Nerobte z domu môjho Otca tržnicu!“

Jeho učeníci si spomenuli, že je napísané: „Strávi ma horlivosť za tvoj dom.“

Židia sa ho opýtali: „Aké znamenie nám ukážeš, že môžeš toto robiť?“

Ježiš im odpovedal: „Zborte tento chrám a za tri dni ho postavím.“

Židia povedali: „Štyridsaťšesť rokov stavali tento chrám a ty ho postavíš za tri dni?“

Ale on hovoril o chráme svojho tela.

Keď potom vstal z mŕtvych, jeho učeníci si spomenuli, že toto hovoril, a uverili Písmu i slovu, ktoré povedal Ježiš.

Rázným nečekaným zásahem Ježíš vyčistil jeruzalémský chrám od kupců a hluku. Sám udal důvod, proč tak udělal:

• "Můj dům se nazve domem modlitby" (Mt 21,13)
• "Horlivost pro můj dům mne stravuje" (Jn 2,17)

Míváme i my sami podobné pocity, když vidíme, že se svatyně zaplnila turisty, kteří jsou hluční, fotografují a chovají se nedůstojně. Ale nesmíme zapomenout na to, že chrám z kamene je symbol chrámu duchovního, Boží přítomnosti v duši. Tento vnitřní chrám potřebuje častého očištění.

Vnitřní očištění je pojem známý ve všech náboženských systémech. Je to podmínka, aby se mohl člověk přiblížit k posvátnému. Jak toho očištění dosáhnout? V pojetí primitivním, které se časem vždycky zdokonaluje, se věří, že člověka očistí jisté vnější obřady, např. omývání. Není to divné, protože se člověk považoval za znečištěného vnějším dotykem, např. tím, že se dotkl mrtvoly nebo snědl něco, co se považovalo za nečisté. Předpisy tohoto druhu jsou i v Bibli. Ale tam se klade víc a víc důraz na očištění mravní a vnitřní. Nepomůže očištění těla, není-li spojeno s očištěním duše.

Nutnost vnitřního očištění hlásali starozákonní proroci, vrací se k tomu tématu často i Ježíš, je to základní motiv pro vznik řeholního života. V křesťanském slovníku pak dostalo hlubší význam i slovo očištění: není jenom negativní, ale znamená i pozitivní růst. Zašpiněné šaty se očistí. Když se to udělá dobře, jsou jako nové. Víc se tu nedá udělat. Jinak je tomu, když se člověk zbaví nemoci. Vrátí se ke zdraví a zdravý organismus má další růst a zdokonalení. Podobně je tomu i s očistou mravní. Hřích poskvrnil Boží obraz v duši. Pokáním se očistí, navrátí se k původnímu lesku, ale také k nové síle pokračovat v dokonalosti silou Ducha svatého. Když nazýváme Matku Boží nejčistší Pannou, jsme si vědomi, že její očištění od hříchu znamená současně i plnost Boží milosti a svatosti.

Máme-li tento pojem o očištění, ptáme se, od čeho se máme vlastně stále očisťovat, jak chápat vnitřní omývání duše. V této otázce se projeví rozdíly mezi pojetím křesťanským a jinými. Nejsou křesťané sami, kteří horlí proti hříchu, kterého se musí člověk zbavit, aby se mohl přiblížit k Božímu světu. Ale nejsme se všemi zajedno v tom, co slovo hřích znamená. Sokrates a po něm mnoho následovníků ztotožnili hřích s omylem. Člověk hřeší, když si vybere zlo místo dobra. Ale jak je možné, že něco takového udělal? Spletl se, z neznalosti považoval za dobré to, co se pak ukázalo jako zlé. Toto vysvětlení zla je úplný opak křesťanského pojetí. Definuje se tu hřích jako vědomé a dobrovolné rozhodnutí ke zlému skutku. Nehřeší se z neznalosti, ale svévolně. Má-li někdo tento postoj, pak je jasné, že se nemůže přiblížit k Bohu, který je dobrota sama. Nemohou přijímat Boha a současně se proti němu vzbouřit.

Hřích je tedy skutek osobní a obrácení vyžaduje osobní nápravu. Ale sv. Jan Evangelista bere slovo hřích také v širším, obecnějším smyslu: jako stálou náklonnost ke špatnému. Adam, první člověk, zhřešil docela dobrovolně. Zhřešili i naši přímí předkové a my sami. Litovali jsme toho, Bůh nám odpustil, ale zůstala v nás náklonnost ke zlu. Nedobré nás láká víc než dobré. Tento sklon ke všemu špatnému pozorujeme i kolem sebe. Uvědomujeme si, že je svět zlý, že v něm vládně zlo, hřích. Ta náklonnost se projevuje i v našem srdci, a to i okamžicích, kdy bychom se toho nejméně nadáli.

Můžeme se těch špatných sklonů zbavit? Lidé o tom pochybují a omlouvají se: "Já už jinačí nebudu, taková je moje povaha, musím se s tím smířit já i ostatní, kdo se mnou žijí." Křesťanští duchovní autoři tuto výmluvu nepřijímali. Sv. Jan Zlatoústý píše jednomu takovému: "Neříkej, že nemůžeš! Řekni raději upřímně, že nechceš!" Kristus byl sice milosrdný k těm, kdo byli morálně slabí, ale ti k němu přicházeli, aby jim pomohl slabost překonat, podobně jako chodíme k lékaři, aby nás z nemoci vyléčil.

Že je to možné ukazuje příklad mnoha svatých z dějin církve. Prostí lidé si představují světce jako lidi, kteří netrpěli pokušením, kteří měli šťastnou povahu. To však odporuje tomu, co oni sami o sobě napsali a co na nich pozorovali druzí. Byli to právě oni, kteří měli povahu, kterou bychom my nazvali nevhodnou k duchovnímu životu. Sv.

• Ignác z Loyoly byl povahou tvrdohlavý a hněvivý baskický voják. To, že se ke konci života stále usmíval a že jej někteří považovali za flegmatika, kterého nic nerozčílí, nepocházelo z povahy. Byl to výsledek dlouhého a systematického úsilí o očistu srdce.
• I sv. Terezie z Avily měla velmi těžkou povahu. A přesto vydržela žít v pokoji s ostatními v uzavřené klášterní klauzuře a být duchovní matkou těm, kteří u ní hledali povzbuzení.
• Snadný přátelský charakter měl sv. František Saleský. Ale jeho slabostí byla nestálost. Pro takového je snadno začít, ale nedovede vydržet u ničeho dlouho. A přece svatý František žádnou vážnou práci, která mu byla svěřena, neopustil a svým přátelům zůstal věrný až do smrti. Dokazuje to, že se dá srdce očistit od sklonu k povrchnosti.

Máme k takovému očištění duše všichni dost síly? I tu platí známé přísloví: Člověče přičiň se a Pán Bůh ti pomůže! Rozhodně nám k tomu nechybí podmínky. Ti, co se omlouvají slabostí charakteru, odpovídá syrský mystický autor Pseudo-Makarius. Přirovnává schopnosti duše k velkému městu, kde je mnoho ruchu. Smysly jsou jakoby předměstí, kde je tržiště. Tam se přihrne všelijakých prodavačů všeho možného, tam jsou i náklonnosti ke zlu. Ale uprostřed města je pevný hrad, kam dovoluje vstup, komu chce, jenom naše svobodná vůle. Důsledek? Uvědomuj si stále sílu své svobodné vůle, která má Boží oporu, a nebudeš se bát náklonností ke zlu, které jsou jenom ve smyslech. Ten vnitřní hrad srdce je současně chrámem, kde je s námi Duch svatý. Hleďme si jej proto stále udržovat v čistotě, protože je to bydliště i naše, spolu s Bohem a všemi svatými.