Skúsme to inak

14. apríl 2023 / Richard Čemus, SJ

Vytlačiť

Úvaha k dnešnému evanjeliu od Richarda Čemusa z 12. apríla 2013:

Ježiš sa znova zjavil učeníkom pri Tiberiadskom mori. A zjavil sa takto: Boli spolu Šimon Peter, Tomáš nazývaný Didymus, Natanael z Kány Galilejskej, Zebedejovi synovia a iní dvaja z jeho učeníkov.

Šimon Peter im povedal: „Idem loviť ryby.“

Povedali mu: „Pôjdeme aj my s tebou.“ Išli a nastúpili na loď. Ale tej noci nechytili nič.

Keď sa už rozodnilo, stál Ježiš na brehu; ale učeníci nevedeli, že je to Ježiš. A Ježiš sa ich opýtal: „Deti, máte niečo na jedenie?“

Odpovedali mu: „Nemáme.“

On im povedal: „Spustite sieť z pravej strany lode a nájdete.“ Oni spustili a pre množstvo rýb ju už nevládali vytiahnuť.

Učeník, ktorého Ježiš miloval, povedal Petrovi: „To je Pán.“ Len čo Šimon Peter počul, že je to Pán, pripásal si šaty nebol totiž oblečený a skočil do mora. Ostatní učeníci prišli na lodi, lebo neboli ďaleko od brehu, len asi dvesto lakťov, a sieť s rybami ťahali za sebou.

Keď vystúpili na breh, videli rozloženú pahrebu a na nej položenú rybu a chlieb. Ježiš im povedal: „Doneste z rýb, čo ste teraz chytili!“ Šimon Peter šiel a vytiahol na breh sieť plnú veľkých rýb. Bolo ich stopäťdesiattri. A hoci ich bolo toľko, sieť sa nepretrhla.

Ježiš im povedal: „Poďte jesť!“ A nik z učeníkov sa ho neodvážil spýtať: „Kto si?“, lebo vedeli, že je to Pán.

Ježiš pristúpil, vzal chlieb a dával im; podobne aj rybu.

To sa Ježiš učeníkom zjavil už tretí raz od svojho zmŕtvychvstania.

(Jn 21, 1-14)

Příští úterý, 16. dubna 2013, to budou tři roky od návratu kardinála Tomáše Špidlíka do Otcova domu. Mezi mnoha spisy, které nám zanechal, je jeden, na kterém mu zvlášť záleželo. Jde o knihu Ruská idea. Jiný pohled na člověka, která vyšla ve Francii, Troyes 1994. Obsahuje myšlenky moderních slovanských autorů na téma člověk. Lidská osoba tu ve srovnání s dnes běžným chápáním člověka jako osamocené individuum, září ve světle nejsvětější Trojice, že se nelze nenadchnout a neinspirovat. Čtenář si uvědomí, v jak odosobnělé a odosobňující kultuře dnes žijeme a že „zápas o osobu“ se čím dál tím více stává nejvlastnějším úkolem a povoláním Církve.

Ta myšlenka mi přišla při poslechu zpráv ve Vatikánském rozhlase o tzv. Manifestaci pro všechny, masovém protestu proti redefinování manželství ve Francii. Obnáší to genderovské pojetí vztahu mezi mužem a ženou: rozdíl pohlaví je zredukován na čistě kulturní a výchovný jev. Patří sem i právo homosexuálů na děti. Přesto, manifestace rozhodnutí francouzské legislativy nezvrátila, francouzský filosof Fabrice Hadjadj (čti: Fabris HADŽADÍ) není pesimista, ale vidí to v kontextu positivního vývoje, „protože nikdy předtím nedošlo k takovému uvědomění si tajemství Vtělení. Jsme v situaci, kdy církev a křesťané brání tělesnost a sex – říká na vlnách vatikánského rozhlasu – a pokračuje: Naprosto jsme se zbavili puritánství a uvědomili jsme si, že sexualita, jak je nám dána, pochází od Boha a má spirituální hodnotu. A to je mimořádný krok vpřed, připravený Janem Pavlem II. [teologie těla] … Tato afirmace sexuality proti genderové ideologii je obrovská novinka a vzešla právě od křesťanů.“

Nemohu si pomoci, ale při 1. nedělním čtení ze Skutků mně přichází na mysl ona až neuvěřitelná zpráva o zadržení otce početné rodiny při pokojném pikniku v jednom pařížském parku spolu s dalšími rodinami. Měl na sobě triko s logem demonstrace a strážník jej donutil ho svléci. Měli zřejmě pravdu ti, jako např. Sergej Averincev, když varoval v italském senátu, západní společnost před liberalismem jako novou formou totality a není pochyb, že „represivní tolerance za liberální se považujících společností už požírá své děti.“ (srov. FAZ) Není epizoda v pařížském parku návrat ke zkušenosti prvotních křesťanů v Jeruzalémě? Velekněz tam začal apoštoly vyslýchat: „Přísně jsme vám přece přikázali, že v tom jménu už nesmíte učit. Přesto však Jeruzalém je plný toho vašeho učení“ (Sk 5,27b-32.40b-41).

Text slavné brněnské přednášky (z r. 2007) kardinála Špidlíka Duchovní jednota nové Evropy bych nejraději dal za povinnou četbu všem evropským intelektuálům. Vysvítá z ní, že mnohem dříve, než jsme si připustili, Evropa prožívá drama ateistického humanismu. Stála-li na počátku naší kultury rozumová úvaha (logos), která formulovala obecně platné zákony (nomos), ocitli jsme se v situaci, kdy státní zákon, nomos, jako např. onen, o kterém je řeč ve Francií, si klade nárok určovat způsob myšlení, logos, takže je pak například trestné proti platnému zákonu i jen mluvit. To je ovšem počátek totality. Bude pak platit i o Evropě, že „dali apoštoly zbičovat a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově. Pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří.“ (Sk 5,27b-32.40b-41).

I do tohoto scénáře současnosti vchází Ježíš – ne, nevchází, on tam již je! Opakovanými zjeveními přesvědčuje učedníky, že neodešel, že má nyní pro ně poslání. Žádá ochotu jít třeba i tam, kam se mi nechce. Petr si to musí vyslechnout ve vší drastičnosti: „Pas moje ovce! Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ … A po těch slovech ho vyzval: „Následuj mě!“ (Jan 21,1-19). Je známo, že kardinál Ratzinger nechtěl do Říma, a když už musel, žil alespoň v naději na návrat do Pentlingu, své domoviny. Místo toho ale dostal další úkol, zasedl na Petrův stolec. Dokonce ani teď se nezdá reálné, že by se kdy mohl vrátit „domů!“. Splnilo se na něm téměř doslova, co Ježíš předpověděl apoštolovi Petrovi. A kardinál Bergoglio snad chtěl opustit Buenos Aires? Místo toho jeho prostá gesta dokazují opak. A o existenciálních periferiích nejen mluví, ale do nich reálně vstupuje, vyhledává je, mužům a ženám myje nohy, a mísí se mezi děti této doby, aby do sebe nasákl pach stáda, jehož je pastýřem. Nevíme, co Franciskus prožíval v tzv. komoře slz po zvolení na Petrův stolec, ale lze se oprávněně domnívat, že tam odpovídal na tutéž trojí otázku, kterou kladl po vzkříšení Kristus Petrovi.

Měsíc po zvolení papežem je zřejmé, že ani dnes není marné poslechnout Pána a hodit sítě na druhou stranu než jsme byli navyklí: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete.“ Ano – ryby se rojí ze všech koutů, schyluje se na zázračný rybolov! Ne, člověk dneška není tak tupý, tak hluchý a tak nechápavý, jak se zdá. Dokonce i takový chaot jako Mick Jagger s Rolling Stones zpívá, křičí a volá: „I já věřím na zázraky, jsem hříšník a chci spasit duši mou! And I do believe in miracles, And I want to save my soul, And I know that I’m a sinner, I’m gonna die here in the cold.“

Jsme ochotni vyjít ven z chrámů do ulic a nechat se i zbičovat? Ani dnes, ani zítra „mluvit ve jménu Ježíšově“ si zakázat nenecháme a Krista hlásat budeme, dokavaď nám hrdlo nevyschne.