Rozdelený svet čaká na objatie

15. apríl 2015 / kardinál Tomáš Špidlík, SJ

Vytlačiť

K dnešnému evanjeliu príhovor Tomáša Špidlíka z 28. marca 2003:

Jn 3, 16-21

Boh tak miloval svet, že dal svojho jednorodeného Syna, aby nezahynul nik, kto v neho verí, ale aby mal večný život. Lebo Boh neposlal Syna na svet, aby svet odsúdil, ale aby sa skrze neho svet spasil.

Kto v neho verí, nie je súdený. Ale kto neverí, už je odsúdený, pretože neuveril v meno Jednorodeného Božieho Syna.

A súd je v tomto: Svetlo prišlo na svet, a ľudia milovali tmu viac ako svetlo, lebo ich skutky boli zlé.

Veď každý, kto zle robí, nenávidí svetlo a nejde na svetlo, aby jeho skutky neboli odhalené. Ale kto koná pravdu, ide na svetlo, aby bolo vidieť, že svoje skutky koná v Bohu.

Hřímal jeden kazatel proti světu, proti světským lidem, proti světáckému způsobu myšlení a vystupování. Ale všechno to nějak nešlo dohromady s evangeliem, které se četlo předtím: "Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul." Ale text sám překvapuje i u sv. Jana. Neodpovídá jeho mluvě na jiných místech. Tam čteme jiné tvrzení: "Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí (Jan 15, 19)." Ale potom zase Kristus posílá své učedníky "do celého světa" (srov. Mk 16, 15), aby byli "světlem světa" (Mt 5, 14). Na II. Vatikánském sněmu byly proto velmi živé debaty o tom, máme-li mluvit o "útěku ze světa" nebo raději o "dialogu se světem". Ten druhý výraz se zdál odporovat tradici. Asketičtí autoři totiž jsou zásadně toho mínění, že jsou nesmiřitelné dvě lásky: ke světu a současně k Bohu.

České slovo "svět" nemohlo mít původně nějaký temný a nepříznivý význam. Vždyť je to starý význam pro světlo. I staroslověnské slovo mir, které se zachovalo ještě v staročeské písni "Hospodine pomiluj ny... Spasiteli všeho mira", odpovídá řeckému kosmos, tj. pořádek, krása. Zajímavé je i ta okolnost, že my, když mluvíme o světě, máme na mysli spíš jeho rozlohu, prostor, "širý svět". V aramejštině, v řeči Kristově, výraz svět znamená spíš období časové, nějakou dobu, asi tak, jako když říkáme "dnešní svět", "v římském světě", apod.

Z toho je vidět, že se slovu "svět" může rozumět v několikerém významu. Jeden z nich je docela pozitivní: svět viditelný a neviditelný, tj. všechno, co Bůh stvořil, co je dobré a krásné, co zahrnuje i lidi, co tedy Bůh miluje. Druhý význam je negativní: svět znamená špatnou společnost, pokušení ke zlému, zásady, které odporují evangeliu, laxní, světácký postoj. Jak ty dva "světy" od sebe oddělit? Jak poznat, v jakém smyslu se o nich mluví v evangeliu a v duchovní literatuře? Který svět je č. 1 a který je č. 2?

Dualistické systémy se snažily o to, aby vesmír rozpůlily. Jsou tu věci dobré a jsou věci zlé, první máme vyhledávat, druhých se varovat. Co patří k těm dobrým? Podle platonismu je dobrý svět vnitřní, věnovat se hmotným věcem je úpadek. Křesťané tu zásadu také opakují, také oni zdůrazňují, že je vnitřní život daleko důležitější, než to, co vidíme navenek. Ale jsou si současně vědomi, že se tato zásada nesmí aplikovat tuze důsledně. Člověk je vnitřní i vnější, má duši, ale má i tělo. Nesmíme pohrdat tělesnými skutky jenom proto, že dáváme přednost tomu, co se děje uvnitř duše.

Filozofové milovali samotu. Tam se rodí velké myšlenky. Proto se moudrý člověk má varovat hluku lidí. Říkali, že pravý filosof nezná cestu, která vede na náměstí, a neptá se, co je nového. Moderně by se řeklo, že nechodí do společných místností, nečte noviny, nesedí před televizí. Jenom tak najde čas, aby mohl přemýšlet o důležitých pravdách, o kráse, o umění, zabývat se vědou. I křesťané ovšem chválí samotu. Je to nejpříhodnější okolnost k modlitbě. Ale vyznávají, že povolání k osamělému životu není pro všechny, že příkaz lásky k bližnímu nás nutí, abychom šli mezi lidi a sloužili jim. Kromě toho nesmíme všechny považovat za zlé, je i ve společnosti mnoho dobrého. Kdy tedy máme mezi lidi jít a kdy se jim máme vyhnout? Kdy máme noviny číst a kdy je odložit? Kdy se na televizi dívat a kdy ji zhasnout?

Bible je zásadně proti všemu dualismu. Všechno, co existuje, stvořil Bůh, je to tedy v zásadě dobré. "Věřím v jednoho Boha Otce, Stvořitele všech věcí, viditelných i neviditelných." Ten poslední výraz byl do kréda vložen právě proti dualistům, kteří viditelnou, hmotnou skutečností pohrdali. "Teprve křesťanství osvobodilo svět z pravěkého prokletí," píše právem moderní teolog. I ty systémy, které nebyly dualistické, nedovedly vyřešit dostatečně problém Boha a světa. Buď se bude Bůh světem zabývat, ale pak bude na světu závislý a nebude všemocným a šťastným Bohem, nebo se světem nezabývá, je úplně mimo, jak mínil Aristoteles, tedy svět nemiluje, a nemůže tedy ani svět milovat člověk, který chce žít pro Boha a s Bohem.

Jak tuto propast křesťanství překlenulo? Ve svých krásných homiliích na Hexameron, tj. dílo stvoření v šesti dnech podle Bible, sv. Bazil ukazuje, jak tuto propast zaplnilo slovo Písma: "Na počátku stvořil Bůh..."? (Gen 1, 1) nebe, země, rostliny, zvířata..., to všechno není proti Bohu ani mimo Boha, ale je to jeho dílo. "Viděl Bůh, že je to dobré... (Gen 1, 4)." Celý viditelný svět se tu představuje v obraze krásné zahrady, ráje, připraveného pro toho, kdo jej má obývat, tj. člověk, Boží obraz (Gen 1, 27).

V tomto smyslu ovšem nemá smyslu mluvit o "útěku ze světa". Duchovní knihy mluví naopak o správném "užívání světa", o "užívání tvorů". Příklad čteme hned v prvním rozjímání Exercicií Ignáce z Loyoly: "Všechno na zemi je stvořeno pro člověka, aby mu pomáhalo k dosažení cíle, pro který je stvořen on sám." Hned nato se vyjadřuje základní pravidlo o "užívání světa": natolik smíme a musíme užívat všeho, nakolik to vede k dobrému. Je-li svět dobrý, pak ovšem může být prostředkem jenom k dobrému. Všechno ostatní není užívání, ale zneužívání.

Západní autoři rádi ukazují, jak se dá všechno použít k dobrému užitku: pole, dům, peníze, zdraví, atd. Východní spisovatelé, kteří mají větší sklon ke kontemplaci, mluví s nadšením o kráse světa, jeho harmonii, jeho pestrých barvách. To všechno nám má posloužit k tomu, aby nám to připomínalo velikost a krásu Tvůrce. Příroda se stává "školou duší", ve které čteme o Bohu. "Viditelný svět je krásný," píše sv. Řehoř Naziánský, "je to dokonalý vesmír, pořádek a krása."

Ale vidí všichni lidé svět z tohoto hlediska? Užívají všech věcí jenom k dobrému? Byli bychom nereální idealisté, kdybychom neviděli, jak lidé právě naopak při pohledu na krásný svět zapomínají na Boha, jak tolika dobrých věcí užívají ke zlu. Svět, kterému jsme řekli č. 1, se najednou stal světem č. 2, pokušením ke zlu. Není to ze světa samého, ale z našeho postoje k němu. Táž voda Rudého moře zachránila Izraelity a potopila Egypťany. To nás učí utíkat před světem, který nás od Boha odvádí, ale současně milovat svět, když nás k Bohu vede.