Milovať nepriateľov - dá sa to?

8. marec 2024 / kardinál Tomáš Špidlík, SJ

Vytlačiť

Príhovor kardinála Tomáša Špidlíka k dnešnému evanjeliu:

Mk 12, 28b-34

Jeden zo zákonníkov pristúpil k Ježišovi a spýtal sa ho: „Ktoré prikázanie je prvé zo všetkých?“

Ježiš odpovedal: „Prvé je toto: ‚Počuj, Izrael, Pán, náš Boh, je jediný Pán. Milovať budeš Pána, svojho Boha, z celého svojho srdca, z celej svojej duše, z celej svojej mysle a z celej svojej sily!‘ Druhé je toto: ‚Milovať budeš svojho blížneho ako seba samého!‘ Iného, väčšieho prikázania, ako sú tieto, niet.“

Zákonník mu vravel: „Dobre, Učiteľ, správne si povedal: ‚Jediný je a okrem neho iného niet; a milovať ho z celého srdca, z celého rozumu a z celej sily‘ a ‚milovať blížneho ako seba samého‘ je viac ako všetky zápalné a ostatné obety.“

Keď Ježiš videl, že odpovedal rozumne, povedal mu: „Nie si ďaleko od Božieho kráľovstva.“

A už sa ho nik neodvážil vypytovať.

Nebyl to člověk lehkomyslný, byl velmi vzdělaný a skoro přehnaně vážný. Byli jsme přátelé, ale nedovedl jsem s ním žertovat. Byl také věřící, syn luterského věřícího z Německa. Jednou mi s velkou úctou ukazoval komentář k evangeliu, který napsal jeho otec. Ale pak našel jednu stránku, o které řekl, že s ní nesouhlasí. Bylo tam vysvětlení slova Kristova: "Milujte své nepřátele!" (Mt 5,44). V otcově výkladu se to bralo doslova jako příkaz. Syn se mě snažil přesvědčit o tom, že je to jedna z těch velmi obrazných vět, jako je např. rada useknout si ruku, která by nás pohoršovala (Mt 5,30). Běda tomu, kdo by to provedl doslova. A dal syn na vysvětlenou: "Milovat nepřátele, tj. někoho, kdo mi dělá zle, by bylo naprosto proti lidské přirozenosti. Tu pak evangelium respektuje. Nemůže se přirozenost chránit a ničit současně. Vždyť odstřelujeme i nebezpečná zvířata, která ostatně za nic nemohou."

Co k tomu říci? Slovo nepřítel je velmi časté ve světové literatuře i v Bibli. Ve starých eposech, bájích, v dějinách národů, se všude vyskytují nepřátelé. Proti nim pak povstávají hrdinové, kteří nad nepřáteli zvítězili, zabili je, vyhnali ze země, zneškodnili. Takoví hrdinové se pak oslavují jako dobrodinci lidstva, herodové národa. Každý národ měl své nepřátele zvláště na počátku. Čím víc však sílí a stává se mocným, tím víc mu ubývá nepřátel. Egyptské lyriky oslavují mocné faraóny, proti nimž se neodvážil žádný nepřítel pozvednout hlavu. Na konci starověku císař Augustus zavřel Jánusovu bránu na znamení všeobecného římského míru, pax Romana. Říše se cítí už tak upevněna, že nemá nepřátele, alespoň ne ty, kteří by stáli za to, kterých by se museli Římané obávat.

Trvalá ochrana míru je tedy zničení a podrobení nepřátel. Jakási pochybnost o této tezi byla vždy u bojovných národů. Nejsou-li tu nepřátelé, mládež nemá příležitost bojovat a zdegeneruje. Proto prý se např. Kozáci vždycky starali o to, aby měli na některé straně otevřenou válku. Ve smyslu morálním a občanském, ne přímo vojenském, hájí tento směr ve starověku Plutarchus ve svém známém traktátu "O užitečnosti nepřátel". Osobní nepřátelé jsou nutní k tomu, aby se moudrý člověk osvědčil v ctnosti. Nepřítel je podle Plutarcha pedagog, kterého nemusíš platit. Zadarmo ti vypočítá všecky chyby a nedostatky, zadarmo ti dá příležitost, abys ukázal, jak se dovedeš ovládat i jak jsi statečný při hájení pravdy. Bez osobních nepřátel by byl život bez boje a bez boje není ctnost.

I biblické dějiny jsou plné nepřátel, počínaje od Kaina a Ábela. Jsou to sokové osobní: Ezau a Jakub, Samuel a David, nepřátelé ve městech; hlavně však Izrael jako národ je stále obklopen nepřátelskými národy. Razí si mezi nimi cestu do Zaslíbené země, dobývá na nich města, musí být stále ve střehu, aby nebyl přepaden, zničen, deportován. I modlitba Židů má často za předmět osvobození od nepřátel. Není skoro žalmu, který by o tom tématu nemluvil. Je tu i povzdech jednoho autora, který počítá, že má víc nepřátel než vlasů na hlavě (Ž 39,13).

V takové situaci ovšem slabí ztrácejí odvahu. A co silní? Historie Starého zákona je plna herojů, kteří se nepřátel nebáli a nad nimi vítězili. Jsou však odlišní od hrdinů jiných národů. Herojové u Homéra se chválí svou silou a nepřemožitelností. Hrdinové starozákonní si jsou vědomi, že je všechna jejich síla od Boha. Vítězí dokud je s nimi Bůh. Jakmile oni Boha opustí nebo Bůh odstoupí od nich, všecka síla je opustí a vítězství se zamění za porážku. Ten motiv se v Bibli stále a stále vrací v různých obměnách. Stačí si vzpomenout na silného Samsona (Sdc 13 nás.) nebo Saula, který o hlavu převyšoval všechny ostatní bojovníky.

Písmo tedy neukrývá fakt, že tu nepřátelé jsou, a to mocní, svéřepní, kteří nemíní nikoho ušetřit a jejichž cíl je Izrael úplně zničit, vyhladit. Ale současně má Izrael zvláštní příslib od Boha. Nemusí se nepřátel bát. Bůh svůj lid od všech nepřátel uchrání, zůstane-li mu věrný. Není tedy potřeba bát se nepřátel, je potřeba bát se jenom Boha.

Je tu tedy jakýsi první náznak, stupeň k nauce Nového zákona. Ve světských dějinách je přirozená nutnost nepřítele vyhubit, zneškodnit, podrobit. Dokud žije a dýchá, je tu nebezpečí, že uškodí. Je jako divý lev. Buď musí být daleko nebo v kleci. Daniel se však prochází svobodně v ohradě lvů (Dn 6,20n.). Dokud máme Boha při sobě nepotřebujeme nepřítele vyhubit. Můžeme ho nechat na živu. Dokonce nám často poslouží, jako faraón bratřím a synům Josefovým (Gn 39 násl.). Mimoto je ve Starém zákoně, jako všude jinde, všechno zaměřeno k mesiášské době, která se uskuteční podle zvláštních příslibů. Bude to doba pokoje. Mesiášský král má být králem míru (Iz 9,5). Znamená to, že už nebudou nepřátelé? To se neslibuje přímo. Ale rozhodně už nebudou mít moc, aby mohli škodit.

Kristus proto výslovně ohlašuje ve svém kázání: "Nebojte se! Ani vlas vám z hlavy nespadne bez vůle nebeského Otce" (Lk 21,18). Nemáme se tedy bát! To je důležitý a naprosto nutný předpoklad, ze kterého se teprve může postoupit dále. Odstřelujeme lvy v přírodě proto, že se jich bojíme. Zvířata, kterých se nebojíme naopak chráníme. Analogicky tak jednáme i s lidmi. Když se někoho nebojíme ztrácíme důvod, abychom mu škodili. A když zjistíme, že je chudák v bídě, že je na tom hůř než my sami, proč bychom mu nepomohli? Pomoci bližnímu v nouzi je láska. Milovat nepřítele, kterého se nebojíme, není těžké.

"Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele.

Já však vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.

Tak budete děti svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci

pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým a nespravedlivým" (Mt 5, 43-45).

Vraťme se tedy k otázce položené na počátku: Může křesťan doopravdy mít rád nepřítele? Není to proti přirozenosti? Zůstaneme-li na základech, na kterých je vybudovaná společnost světa, tj. vzájemného strachu a měření sil, je to opravdu velmi těžko myslitelné. Pacifistické výrazy k vzájemné důvěře za této situace také pomohou málo.

Křesťan přestane mít nebezpečné nepřátele až v tom okamžiku, kdy plně uvěří, že je v rukou Božích. Tu víru bychom měli rádi všichni, ale plně ji prožívají jenom světci. Ti tedy v srdci nepřítele nemají.