Čo poškvrňuje človeka?

7. február 2024 / Tomáš Špidlík

Vytlačiť

K dnešnému evanjeliu úvaha od kardinála Tomáša Špidlíka:

Mk 7, 14-23

Ježiš znova zavolal k sebe zástup a povedal im: „Počúvajte ma všetci a pochopte! Človeka nemôže poškvrniť nič, čo vchádza doň zvonka, ale čo vychádza z človeka, to poškvrňuje človeka.“

Keď zanechal zástup a vošiel do domu, učeníci sa ho pýtali na zmysel podobenstva. On im povedal: „Tak ani vy nechápete? Nerozumiete, že človeka nemôže poškvrniť nič, čo vchádza doň zvonka, veď to nevchádza do jeho srdca, ale do brucha a vychádza do stoky?“ Tým vyhlásil všetky jedlá za čisté.

A pokračoval: „Čo z človeka vychádza, to poškvrňuje človeka. Lebo znútra, z ľudského srdca, vychádzajú zlé myšlienky, smilstvá, krádeže, vraždy, cudzoložstvá, chamtivosť, zlomyseľnosť, klamstvo, necudnosť, závisť, rúhanie, pýcha, hlúposť. Všetky tieto zlá vychádzajú znútra a poškvrňujú človeka.“

Němec ze severu jde po jižním italském městě. Obdivuje staré paláce a pohoršuje se na tom, jak je ulice špinavá. Ital se ušklíbne: "Není potřeba mít čistou ulici, ale srdce. Nestojí to tak v evangeliu?"

Není to ostatně jenom v evangeliu. Čistota srdce je všeobecně náboženský pojem. Podle toho, jak silný je v různých náboženstvích pocit viny, vyjadřuje se i potřeba očištění. Vědomí lidské slabosti pak pomáhá ke vzniku očistných ritů, obřadů. Avšak k pravému očištění od zla nestačí pouhá vnější ceremonie. Pravé očištění člověka se děje ctnostným životem.

I křesťanství klade požadavek čistoty srdce. Dokonalá láska k Bohu je neslučitelná s poskvrněným srdcem. Proto věříme v očišťování i ve smrti, v očistec. Tím spíš se musíme očišťovat zde na zemi. Ti, kdo z východních otců vidí cíl života v kontemplaci, rozjímání, rádi opakují větu Izáka Syrského: "Duše vidí Boha podle toho, jak má čisté srdce." Přirovnávají duši ke studánce, která odráží nebe, je-li voda průzračná. "Co tedy k tomu cíli vede," tj. k čistotě srdce, píše Kasián, "toho se chopme všemi silami; co od toho cíle odvádí, před tím utíkejme jako před nebezpečím i škodou." Není tedy divu, že se tou otázkou zabývá i Ježíš v evangeliu. Píše: V denním životě nás mnoho vnějšího poskvrňuje: prach, bláto, dotyk se stěnou. Proto se umýváme a vyměňujeme šaty, abychom dokázali, že se nás špína netýká, že my sami jsme čistí. V obrazném smyslu nás poskvrní i špatné řeči, pomluvy. Ale i v tomto případě se umíme hájit nebo alespoň doufáme, že řeči přestanou, že pravda zase vyjde najevo. Horší je tomu však při takových vlivech, kterým říkáme pokušení. Vidíme obraz, ten budí myšlenku, zrodí se chuť provést něco, co je proti Božímu zákonu. Peněženka leží na podlaze, je to něco vnějšího, a přece myšlenka přivlastnit si cizí peníze pronikne do srdce. Právě proto se vyhýbáme příležitostem ke hříchu, špatnému prostředí, abychom neupadli. Poskvrňuje nás tedy něco vnějšího? Zdá se, že ano. "Kdo pohlédl na ženu, už v srdci zhřešil..." (srov. Mt 5, 28). Tak to vysvětlovali starověcí stoikové. Ale křesťané si jsou dobře vědomi, že ten proces není mechanický. Aby myšlenka z vnějšku se stala naší vlastní, musíme uvnitř dobrovolně souhlasit. Teprve tento vnitřní souhlas ke zlu nás poskvrní.

Člověk nepodléhá mechanicky vlivům zvenčí. Navazuje se skutečností styk, dialog. Dítě se nejdřív ptá: "Co je to?" Ale hned nato přijde další otázka: "Nač je to? Co s tím mohu udělat?" Potom teprve přijde rozhodnutí. Sv. Maxim Vyznavač vysvětluje tento proces příkladem podobným tomu s peněženkou na zemi. Nejsou zlé peníze. Neposkvrní mě ani myšlenka, co by se s penězi dalo udělat. Ta přišla jakoby sama, když jsem peníze uviděl. Je tedy pořád ještě zvenčí. Ale jenom zvnitřku srdce může vyjít rozhodnutí peníze ukrást. To rozhodnutí pak poskvrní člověka, i kdyby se mu třeba nepodařilo zlý skutek provést. Jeden východní mnich to vyjádřil výstižně. Stěžoval si mu mladík, že je tuze citlivý, že má mnoho dojmů a že se bojí, aby jim nepodlehl. Uslyšel radu: "Neboj se dojmů, boj se rozhodovat pod jejich vlivem!"

V tom smyslu platí výrok Ježíšův: "Z nitra, ze srdce lidí vycházejí špatné myšlenky." Na první pohled je tato věta evangelia v rozporu s tím, co jsme doposud řekli, že totiž špatné myšlenky přicházejí zvenčí, zevnitř je souhlas. Ale tak tomu je v prvním stadiu. Kdo už jednou zlou myšlenku dobrovolně do srdce vpustil, ta tam zapustí kořeny a rozroste se jako plevel v dobré půdě. Pseudo Makarius píše, že zlé myšlenky jsou hadi. Pustíš-li je do ráje srdce, usadí se tam a udělají si tam hnízdo líhně. Psychologicky tento proces uměl mistrovsky vylíčit Shakespeare ve svých dramatech. Tak např. Othello, benátský mouřenín. tam vystupuje jako čestný a věrný muž. Ale uvěřil zlému našeptavači, který nařknul Othellovu manželku z nevěry. Žárlivost ho mučí, vztek ho dusí, stane se nakonec vrahem své vlastní ženy. Vášeň, která oslabí a nakonec zničí člověka, má obyčejně takové malé a bezvýznamné počátky. Proto už staré latinské přísloví říká: "Vzdoruj začátkům! Pozdě se hledá lék, když se zlo časem rozmnožilo."

kardinál Tomáš Špidlík,

23. august 2003,

zdroj:  www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=747