A tí deviati sú kde?

13. október 2019 / Richard Čemus, SJ

Vytlačiť

Príhovor Richarda Čemusa k čítaniam dnešnej nedele:

Ruský film Ostrov vrcholí dramatickou scénou: pokorný mnich Anatolij se potká s hrdým admirálem sovětského námořnictva Tichonem. Je to setkání vraha se svou obětí a zároveň ruské víry se sovětským atheismem. Admirál, zvyklý komandovat křižníky, vrávorá v kluzkých botách na namrzlé půdě ostrovního kláštera. Že se vydal sem, do kláštera na osamoceném ostrově, stovky kilometrů od Moskvy, je pro něj pokořením. Neučinil by tak, kdyby jej k tomu nedohnala starost o nemocnou dceru, které lékaři nedokázali pomoct. Poslední nadějí, chabou, vágní, ale jedinou bylstarec Anatolij, mnich v klášteře na ostrově v Severním moři, který prý zázračně léčí. Tichonův stydlivý krok víry vyvolá zázrak a on si zpátky domů veze dceru zdravou, ač vlastně neví, co se s oběma stalo.

Tento příběh z roku 1942 se tolik neliší od biblického příběhu z 9. stol. př. Kr., který nám líčí druhá kniha Královská. Mocní Asyřané jsou rostoucím nebezpečím pro sousední Izrael. Že za těchto okolností asyrský generál Náman se vydá do Izraele, v naději vyléčit se tam z malomocenství, se zdá politickou provokací. Prorok Elizeus mu dá důvěru, žádá ale z jeho strany poslušnost svým pokynům: A tak „Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý. Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli“ (2 Král 5,14-17).

2 Kr 5, 14-17

Náman zostúpil a sedem ráz sa ponoril do Jordánu podľa slova Božieho muža Elizea. A jeho telo sa obnovilo ako telo malého dieťaťa a bol čistý od malomocenstva.

Potom sa s celým sprievodom vrátil k Božiemu mužovi, zastal pred ním a povedal: „Teraz viem, že na celej zemi niet Boha, iba v Izraeli. Prosím ťa, prijmi teraz dar od svojho služobníka.“

On však odpovedal: „Ako žije Pán, pred ktorým stojím, nevezmem nič.“ A hoci veľmi naliehal, aby si vzal, on odmietol.

Vtedy Náman povedal: „Ako chceš. Ale dovoľ, prosím, mne, svojmu služobníkovi, vziať si z tejto zeme, koľko unesú dve mulice. Lebo tvoj služobník už nebude obetovať celopaly a žertvy iným bohom, iba Pánovi.“

Podobně jako Tichon, ani Náman už asi nevěděl kudy kam: všechny „rozumné“, „reálné“ „vědecké“ možnosti jistě využili, ale marně. Jsou situace, kdy všechny životní jistoty, na kterých člověk staví se zbortí. Vstupem na skalnatý břeh ostrova sovětský admirál nechal doslova za sebou celý svůj dosavadní světonázor. Otvírá se zkušenosti, která v jeho životě doposud neměla místo. A právě odtud očekává záchranu, která skutečně přijde! A to nejen pro jeho dceru, ale i pro něho samotného, ba dokonce i pro mnicha Anatolie. Ten se totiž dá Tichonovi poznat jako vrah, aby se dověděl, že vrahem ve skutečnosti není. Ten ruský kamarád, po kterém za války ze strachu před Němci střelil, přežil a sedí teď proti němu. Anatolij ze začátku nabízel Tichonovi zpověď. Teď on sám vyznává své oběti svůj hřích! A přijme odpuštění. I to je zázrak, jenž nelze než vyzpívat: „Zpívejte Hospodinu píseň novou, – neboť učinil podivuhodné věci“ (Žl 98).

Ž 98, 1. 2-3b. 3c-4

Spievajte Pánovi pieseň novú, *
lebo vykonal veci zázračné.
Víťazstvo je dielom jeho pravice *
a jeho svätého ramena. R.
Pán oznámil svoju spásu, *
pred očami pohanov vyjavil svoju spravodlivosť.
Rozpamätal sa na svoju dobrotu *
a na svoju vernosť voči Izraelovmu domu. R.
Uzreli všetky končiny zeme *
spásu nášho Boha.
Na chválu Božiu jasaj, celá zem; *
plesajte, radujte sa a hrajte. R.

Uzdravení deseti malomocných v evangeliu, je též podivuhodným znamením – zázrak. Zjevuje ovšem, že uzdravení není dokonalé, dokud člověk se uzdraví na těle, ale zdráhá se vystavit léčivému doteku Ježíšovu i svou duši. Jen jeden to pochopil. Evangelium to líčí takto: „Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl Ježíšovi k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila“ (Lk 17,11-19).

Lk 17, 11-19

Na ceste do Jeruzalema prechádzal Ježiš pomedzi Samáriu a Galileu. Ako vchádzal do ktorejsi dediny, išlo oproti nemu desať malomocných mužov. Zďaleka zastali a hlasne kričali: „Ježišu, učiteľ, zmiluj sa nad nami!“

Keď ich uvidel, povedal: „Choďte, ukážte sa kňazom!“ A ako šli, boli očistení.

Len čo jeden z nich spozoroval, že je uzdravený, vrátil sa a veľkým hlasom velebil Boha. Padol na tvár Ježišovi k nohám a ďakoval mu; a bol to Samaritán.

Ježiš na to povedal: „Neočistilo sa ich desať? A tí deviati sú kde? Nenašiel sa nik okrem tohoto cudzinca, čo by sa bol vrátil a vzdal Bohu slávu?“

A jemu povedal: „Vstaň a choď, tvoja viera ťa uzdravila.“

Je to zvláštní, ale často jsou to právě ti vzdálení, kteří – hnáni nouzí – intuitivně proniknou až k samému prameni života věčného, tedy do tajemství spásy. Ti blízcí, „kmenoví členové“ a „znalci tradice“ naproti tomu bloudí po periferii. Nehledají, protože myslí, že již našli a nemají to zapotřebí. Vlastně nevěří, protože „vědí“. Zapomínají při tom, že víra není jistota vlastní spásy, ale úplné spolehnutí se na Boha. On nám není dlužen vůbec nic, my jemu naopak všechno. Z povědomí, že vše je čirý darse pak rodí vděčnost, skromnost a pokora.

Musíme si jednoho dne všimnout, že „na cestě do Jeruzaléma prochází Ježíš mezi Samařskem a Galilejí“ a nekáže jen na „našich náměstích“ abychom se tím pak mohli ohánět a nárokovat si spásu (srov. Lk 13,26). Samaritán, v očích vyvoleného národa „cizinec“ a „heretik“, nikoliv jeden ze „starousedlíků v pravé víře“ přijde Ježíši poděkovat a ukázat mu vděčnost. Ti ostatní zřejmě běželi dohnat, co v životě zameškali a neměli čas na návrat. Onen „cizinec“ také přijal dar, ale úžas nad ním v něm vzbudil touhu poznat i dárce a navázat s ním vztah. Vrátil se a tu poznal, že byl nejen uzdraven na těle i na duši, ale Bohem dokonce přijat za vlastního. Po setkání s Kristem už nikdo není cizinec, ale syn, a patří do rodiny.>p< Na ty, kteří si to hned z kraje neuvědomili, by se Boží syn měl vlastně hněvat. On je však neodepíše, ale vydá se za nimi. To jej však bude stát život. Na kříž dostanou Ježíše nikoliv ti cizí, ale ti vlastní (srov. Jan 1,11). Ti připraví o život Dárce života. Život se však nepředá, než umíráním: dáváním se, mařením sama sebe (kenoze) a to je spojeno s velkou bolestí. Jiná, než tato Kristova cesta, není.

Apoštol Pavel to ví, jako nikdo jiný. Timotejovi, kterému došel počáteční elán, přesto nic nezatajuje a spíš ještě přitvrdí: „To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Ježíše Krista.“ Nehlásá tedy žádnou beznaději. Všechny jistoty mohou padnout, o to víc však vynikne to jediné je jisté: „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.“

Ano, Bůh zůstává věrný svým zaslíbením. Proto se nemusíme bát: dá nám prostor i čas, neboť ví, že se budeme mýlit, bloudit, navracet se, chybovat a růst. Pak víra bude o vděčnosti a pokora zas o radosti – že smíme s Kristem kralovat.

2 Tim 2, 8-13

Milovaný, pamätaj na to, že Ježiš Kristus, z Dávidovho rodu, bol vzkriesený z mŕtvych podľa môjho evanjelia, pre ktoré znášam útrapy až po okovy ako nejaký zločinec.

Ale Božie slovo nie je spútané! Preto všetko znášam pre vyvolených, aby aj oni dosiahli spásu, ktorá je v Kristovi Ježišovi, a večnú slávu.

Spoľahlivé je to slovo: Ak sme s ním zomreli, s ním budeme aj žiť. Ak vytrváme, s ním budeme aj kraľovať. Ak ho zaprieme, aj on zaprie nás. Ak sme neverní, on ostáva verný, lebo seba samého zaprieť nemôže