Dnes je taková doba...

27. marec 2013 / admin

Vytlačiť

"Když člověk zaslechne, co mu nějak nesedí, hned zbystří sluch. Já zbystřím sluch, když zaslechnu to, co říká nadpis této kapitolky – dnes je taková doba..."     

( Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc.)

Vidím chlapce a především děvčátka sotva třináctiletá, jak sedí v parčíku před školou a zapalují si cigarety s rutinou hodnou válečných veteránů. Jenomže tohle dělali jejich pradědečkové – a stejně tak dobře věděli, že to kazí zdraví a že se zlého návyku nebudou moci zbavit, až jednou budou chtít. Dnes jsou diskotéky, někdy i s drogami – bývaly tancovačky a jaké! A bývaly rvačky a jaké! A s alkoholem jako dnes. I otravy alkoholem dětí pod 15 let bývaly. Dnes je jiná doba, řeknou ti mladí a myslí si, že svou sexuální revolucí zasadili rozhodující ránu staré společnosti. Jenomže revolucí už tu bylo nepočítaně a jen málokdy k dobrému. A těch sexuálně nevázaných mladých i postarších bývalo i za mého mládí také požehnaně. Jen to lépe maskovali.

Ponúkame vám kapitolu z knihy Zdenka Matějčeka "Psychologické eseje (z konce kariéry)".

Na dobu a zvláště na tu dnešní a obzvláště na tu dnešní takovou se totiž vymlouvá kdekdo, a to především, když dělá něco, co ani sám za docela správné, moudré či fair nepokládá. Ostatně, jinak by se ani dnešní dobou zaklínat nemusel. Dělají to samozřejmě ponejvíc mladí lidé, kteří o době ještě nic nevědí – a teprve starý pamětník si řekne, že vždycky nějaká taková dnešní doba byla, je a patrně nadále bude. Prvních dvacet let své psychologické praxe jsem té době také ještě víceméně věřil, těch dalších skoro už třicet pět let jsem k dnešní době hodně skeptický. Ne, že by se nic neměnilo – naopak, mění se toho moc, jenomže výmluva zůstává výmluvou. Před půl stoletím jako dnes.

Vidím chlapce a především děvčátka sotva třináctiletá, jak sedí v parčíku před školou a zapalují si cigarety s rutinou hodnou válečných veteránů. Jenomže tohle dělali (ne sice jejich prababičky, ale) jejich pradědečkové – a stejně tak dobře věděli, (ne sice, že to přispívá k rakovině, jak jim dnes káže ministr zdravotnictví, ale) že to kazí zdraví a že se zlého návyku nebudou moci zbavit, až jednou budou chtít. Dnes jsou diskotéky, někdy i s drogami – bývaly tancovačky a jaké! A bývaly rvačky a jaké! A s alkoholem jako dnes. I otravy alkoholem dětí pod 15 let bývaly. Dnes je jiná doba, řeknou ti mladí a myslí si, že svou sexuální revolucí zasadili rozhodující ránu staré společnosti. Jenomže revolucí už tu bylo nepočítaně a jen málokdy k dobrému. A těch sexuálně nevázaných mladých i postarších bývalo i za mého mládí také požehnaně. Jen to lépe maskovali.

Každá doba má své soudce

A že jsou lidé jenom na peníze a že jeden druhému závidí nos mezi očima, to také slyším už od doby, co jsem začal lidské řeči rozumět. Dnes to ovšem vnímám už z nadhledu. Slyšel jsem z televize, jak paní učitelka, která 1. září stávkovala, řekla, že když jsou muž a žena oba učitelé, nemohou si vydělat na auto a na dovolenou u moře. Copak je tohle normální?!, dodává k tomu rozhořčeně. Jenomže každá doba má to, co je normální a co je nenormální. Kdo však je ten pravý soudce, který by dovedl něco takového spravedlivě posoudit a vést tu správnou demarkační čáru mezi jedním a druhým? Tohle dilema už zažívám také těch svých víc než padesát profesionálních let. A osobně musím přitom myslet na dobu, kdy nás, tj. muže psychologa ve zdravotnictví a ženu zdravotní sestru na mateřské i po ní, opravdu ani ve snu nenapadlo stávkovat, že si dost nevyděláme. Jo, taková byla tehdy normální doba. Co se moje žena na děti našila – a co se naše děti nanosily odložených věcí od přátel a jak se v tom nadnášely!

Jenomže to jsem zabloudil trochu do jiných sfér a měl bych se vrátit ke svému kopytu. Slyším totiž také už těch padesát let, že lidé dnes nemají na děti čas, protože mají jiné zájmy. Nejčastěji jsou to ty nešťastné peníze, ale někdy také kariéra, mimořádně vyčerpávající zaměstnání, cestování a kdovíco ještě. "Posadí děti před televizi, a víc se nestarají," říkají kritičtí pozorovatelé a strážci dětského blaha. Bohužel, někdy mají pravdu – ale vskutku jen někdy, a to spíše zřídka. Ono tomu tak bylo těch padesát let, která mohu přehlédnout, vždycky tak. Trochu přeženu, když řeknu, že ten, koho baví bavit se s dětmi, ten se s nimi baví – a kupodivu i čas si na to najde. A koho to nebaví, ten vskutku prostě nemůže, protože prostě musí dělat něco jiného.

Jsem optimista

Pořád ale naštěstí vysoce převažují rodiče a babičky a dědečkové, které to baví – a to je dobře. Je v tom i naděje do budoucna. Jsem optimista. Podstatnou věcí tady není čas, nýbrž náš žebříček hodnot – zkrátka, čemu dáváme přednost, a to jak teď okamžitě, tak celkově, životně, zásadně. Jde tu o vztah, zájem a motivaci lidské (ženské i mužské) lásky ke svému potomstvu, zabudované do nás předchozím statisíciletým vývojem lidského rodu. A toho času děti vskutku nepotřebují mnoho. Nepotřebují, aby je někdo neustále hladil nebo držel za ruku a o něčem přesvědčoval. Co potřebují především, je jistota, že tu mají někoho svého, ke komu patří a kdo patří k nim, na koho je spolehnutí, kdo jim vždycky přijde na pomoc a kdo s nimi sdílí jejich smutky, bolesti, zábavu, legraci a radost ze života.

Naprostá většina lidí v našem národě vždycky byla zaměstnána, vždycky pracovali muži i ženy, a to zpravidla tak tvrdě, že na to dnes už ani nechceme pomyslet – a vždycky šlo o peníze a na děti nebylo nikdy dost času. Ale zájem a vztah a ona mateřská a otcovská motivace tyto překážky vždycky dovedla překonat. Až na výjimky ovšem, neboť ty jsou, bohužel či naštěstí, nutným průvodcem kterékoliv přírodní zákonitosti. A s těmito výjimkami se pracovně trápíme my psychologové.

Mít děti je luxus?

Chodí za námi novináři s obligátní novinářskou otázkou, co se v posledních letech v naší rodině změnilo, a chtějí slyšet nějaký ten katastrofický scénář. Odpovídám, že podstatný problém je v tom, že v dnešní rodině je málo dětí – jedno, dvě, velmi zřídka tři. Následkem toho jsou děti, především ovšem jedináčkové, ve zvláštním nebezpečí: rodiče jim vnucují blahobyt!

V této souvislosti slýchám výroky, které mne zvláště silně tahají za uši. On je to vlastně výrok jeden ve dvojí verzi. Že totiž dnes si nemůžeme děti dovolit (a to žádné, nebo nanejvýš jedno) a že děti jsou dnes tak náročné, že normální rodina nemůže jejich potřeby a požadavky uspokojit. Jinak řečeno, mít děti je dnes pro rodinu čím dál větší zátěž, mnohdy prostě neúnosná.

Už je tomu tak od dávných dob, že chudí lidé mívali více dětí než ti bohatí. Dnes v době účinné antikoncepce tento rozdíl do značné míry vymizel, takže si "děti nemohou dovolit" nejen ti, kdo vydělávají statisíce, ale ani ti, kdo mají příjem pod celonárodním průměrem. Obojí soudí jednak, že by se neuživili, a jednak, že kdyby měli třeba dvě nebo dokonce tři, že by jim nemohli věnovat to, co dnešní doba vyžaduje.

Moc to stojí. Dříve se na děti doma šilo a spravovalo, dnes se všechno kupuje nové. Plenky se praly, dnes jsou na jedno použití. Kojencům a malým dětem se doma vařilo, dnes se kupuje umělá výživa (pokud matky nekojí, což je už od pravěku moderní a chvályhodné a ze všeho nejlacinější a nejpohodlnější). Práce s dětmi a kolem dětí se fakticky scvrkla na minimum. Naproti tomu však silně přebujela jiná tendence. Badatelé, kteří si říkají "univerzalisté" a kteří sledují, co je na světě společného všem lidským kulturám, celkem spolehlivě ukázali, že jedním z podstatných znaků všech kultur (až zase na zákonité výjimky) je své děti krášlit, zdobit a víceméně se jimi chlubit. No, a to je zřejmě to, co je v pozadí za oněmi dnešními stížnostmi. Jenomže tato tendence přebujela tak moc, že se až obrátila proti existenci dětí samotných.

Není to ovšem jen ta vnější paráda, ale dnes i ta nejrůznější módní výstroj a výzbroj, od nových modelů kočárků až po horská a velehorská kola. A není to jen koupání v Máchově jezeře, ale naprosto nutné a nezbytné ozdravné pobyty batolat s rodiči (a pak ještě s babičkou a dědečkem) na Kanárských ostrovech – a ovšem zima v Alpách, jakmile se na lyžičky postaví. Pravda, něco to stojí – ale co by člověk pro děti (tj. pro to své jedno jediné) neudělal, když to přece tak nutně potřebují. Kterépak děti dnes pijí u nás vodu z vodovodu? (A vždycky mě napadne, zdali ti, kdo popíjejí coca colu, pomyslí také někdy na UNICEF, který shání každou korunu na pomoc dětem v Africe, aby se vůbec někdy k pitné vodě dostaly.) Dříve se naši mladí myli, dnes pod vlivem amerických seriálů nemít denně horkou sprchu (což je současně opatření proti stresu) by zajisté bylo nenormální. A víte kolik stojí dnešní naši mládež nezbytná kosmetika?

Nevymlouvejme se na dobu!

Nevymlouvejme se na tu dnešní takovou dobu a přiznejme si, že jde o hodnoty – a to kupodivu spíš o ty povrchní a nehluboké, jako je pohodlí, zábava, tělesný zjev, sex, vnější blahobyt, čili "mít" a ne "být". Nedivme se, že děti vyrůstající v takovémto vnějším (primitivním konzumním) blahobytu stávají se nutně a zákonitě (primitivně a konzumně) náročnými. Co jiného jim zbývá, nemají-li úniku z této růžové blahobytné atmosféry, která postihuje jak širší okruh společenský, tak užší okruh rodinný. Ruka módy v takovémto prostředí, to je pořádný ocelový dravčí spár, i když se tváří jako hedvábná mazlivá pacička. A nečekejme, že reklama bude kázat skromnost, kam by přišla!

Že by nebyly nějaké obranné prostředky? Ale jsou – jako ostatně vždycky, když hrozí nějaké nebezpečí! Když ubylo fyzické práce a sílu svalů začaly opravdu efektivně nahrazovat stroje, začal se rozvíjet sport a tělocvik (zase se mi připomíná náš Sokol jako celonárodní hnutí). Pak lidi začali masově běhat pro zdraví a chodit z Prahy do Prčice, namáhají se ve fitcentrech, dřou se pro vlastní potěšení z fyzické námahy, vymýšlejí nové a nové sportovní disciplíny – někdy sice z narcistické touhy po tělesné kráse, ale většinou skutečně proto, že jim pohyb a práce a zátěž kostry a svalů prostě schází. Hledí to nějak uspokojivě nahradit. Ke cti přišlo programové otužování. Staví se bazény a chodí se plavat. V Americe už dost dávno přestali s kouřením.

Je hodně rodin bezdětných, ne všechny ovšem z vědomého rozhodnutí. Je až příliš mnoho rodin s jedináčkem, a to už velkou většinou z vědomého rozhodnutí a s odvoláním na takovou dnešní dobu. Ale na tomto demografickém pozadí se najednou urodila celá řada velkých pěstounských rodin, které přijímají do své péče několik (někdy se nám psychologům zdá, že až příliš mnoho) cizích opuštěných dětí. Mnohdy i dětí s různým tělesným nebo psychickým postižením. Nemohou si toho moc dovolit, ale berou to jako normální okolnost, jež samozřejmě doprovází jejich životní rozhodnutí. Starostí mají zajisté nemálo, jak jinak s tolika dětmi. Ale žije se jim kupodivu dobře – těm dospělým i těm dětem. Čas je tu naplněn vrchovatě a neméně vrchovatě jsou naplňovány i základní psychické potřeby jedněch i druhých. Vím, o čem je řeč – byl jsem u toho jako ten legendární pan Povondra vskutku od začátku.

Vzpomínám, jak mi to vysvětlil už kdysi dávno jeden asi jedenáctiletý chlapec z rodiny, kam z batolecího dětského domova přijali malou opuštěnou cikánečku, a to do adopce, protože tehdy ještě zrušení pěstounské péče trvalo. Stačila mu na to jedna věta, ale ta byla nad všechny možné učené řeči – však jsem si ji také zapamatoval na celý život. Povídá: "Víte, u nás doma je pěkně, my se máme všichni spolu rádi – a tak je tu vždycky ještě místo pro někoho dalšího." A pak řekněte, nejde-li o hodnoty!

Ale tohle je zatím jen první stupeň. Ještě hlubší ponor do životních hodnot mají a více nám o tom dovedou povědět lidé, kteří vychovávají děti s vážným nebo velmi vážným mentálním postižením. Těm by měly naše sdělovací prostředky naslouchat!

Když se tak na to lidské hemžení dívám z toho svého povondrovského nadhledu, mám zato, že teď o životních hodnotách vím přece jen trochu víc, než když jsem se v tom víru motal sám se svou rodinou. A tak mě napadá, co kdyby si někteří z těch, co se vymlouvají na takovou dnešní dobu, přece jen třeba dali ode mne říct? Co bych jim vlastně poradil?

Víte co? Řekl bych: "Chcete-li mít děti (protože těm, kdo děti nechtějí mít, nemám, co bych poradil), pak mějte aspoň tři – kvůli těm dětem a konečně i kvůli sobě." Čas budete mít naplněný vrchovatě a méně budete myslet na zbytečnosti. A budete-li se mít všichni rádi vespolek jako v té pěstounské rodině, budete mít docela pěkný život – i v té dnešní době!

Meno českého profesora Zdeňka Matějčeka vyslovujú s rešpektom a uznaním odborníci v Čechách, na Slovensku i v zahraničí. Učitelia i rodičia, ktorí sa vážne zamýšľajú nad otázkami výchovy svojich žiakov či detí, už určite mali v rukách niektorú z jeho mnohých publikácií o psychickom vývoji detí. Kniha Psychologické eseje (z konce kariéry) z vydavateľstva Karolinum obsahuje autorove názory, postrehy a stanoviská. Detský psychológ pôsobiaci v odbore už od roku 1949 čitateľom odovzdáva predovšetkým mnoho z toho, čo sa počas svojej bohatej praxe dozvedel o zákonitostiach, s ktorými je spojená detská výchova, o detskej psychológii a či detskom myslení. Kniha rozhodne nie je zbierkou vedeckých štúdií so suchým odborným jazykom a terminológiou. Naopak, Matějček sa psychologicky zasvätene, ale pritom čitateľsky prístupne, vyjadruje k rôznym otázkam súvisiacim s detským svetom.

Mesačník Knihy a spoločnosť, 10/2004

Významná osobnost české psychologie, spoluzakladatel jejího oboru - dětské klinické psychologie, vědec, vysokoškolský učitel a humanista, profesor Zdeněk Matějček (16. srpna 1922) dne 26. října 2004 zemřel ve věku 82 let. Za svůj dlouhý pracovní život vyšetřil, léčil a pomáhal téměř 40 tisícům dětí a jejich rodinám. Daleko více lidí - prakticky několik generací- však ovlivnil svým působením v médiích ve všeobecném úsilí o zlepšení péče o děti a jejich výchovu, o náležité uspokojování jejich základních potřeb - především psychických a citových, o prosazování zájmu o každé dítě. Zvláštní pozornost věnoval dětem postiženým, opuštěným, zanedbávaným. Napsal neobyčejné množství článků a sdělení, nesčíslněkrát vystoupil v rozhlase a televizi, v nejrůznějších besedách a přednáškách (a to i v nejzapadlejších místech), v několika filmech - vždy s významným dopadem na veřejnost. Napsal řadu vědecko-populárních knih a publikací, v nichž upozorňoval na nejrůznější situace a problémy v péči o dítě a jak se v nich vyznat a jak je řešit.

Kúpiť si knihu „Psychologické eseje (z konce kariéry)“ môžete po kliknutí TU.

Mnohé iné tituly od Zdenka Matějčeka môžete nájsť na Slovensku kliknutím TU

zdroj foto: http://www.radioservis-as.cz/archiv04/3604/index.htm