Život ráta so zajtrajškom a očakáva ho

2. september 2023 / Tomáš Špidlík

Vytlačiť

K dnešnému evanjeliu Mt 25, 14-30 príhovor Tomáša Špidlíka: 

Mt 25, 14-30

Ježiš povedal svojim učeníkom toto podobenstvo: „Istý človek sa chystal na cestu. Zavolal si sluhov a zveril im svoj majetok: jednému dal päť talentov, druhému dva a ďalšiemu jeden, každému podľa jeho schopností, a odcestoval.

Ten, čo dostal päť talentov, hneď šiel, obchodoval s nimi a získal ďalších päť. Podobne aj ten, čo dostal dva, získal ďalšie dva. Ale ten, čo dostal jeden, šiel, vykopal jamu a peniaze svojho pána ukryl.

Po dlhom čase sa pán tých sluhov vrátil a začal s nimi účtovať.

Predstúpil ten, čo dostal päť talentov, priniesol ďalších päť talentov a vravel: ‚Pane, päť talentov si mi odovzdal a hľa, ďalších päť som získal.‘

Jeho pán mu povedal: ‚Správne, dobrý a verný sluha; bol si verný nad málom, ustanovím ťa nad mnohým: vojdi do radosti svojho pána.‘

Predstúpil ten, čo dostal dva talenty, a vravel: ‚Pane, dva talenty si mi odovzdal a hľa, získal som ďalšie dva.‘

Jeho pán mu povedal: ‚Správne, dobrý a verný sluha; bol si verný nad málom, ustanovím ťa nad mnohým: vojdi do radosti svojho pána.‘

Predstúpil aj ten, čo dostal jeden talent, a hovoril: ‚Pane, viem, že si tvrdý človek: žneš, kde si nesial, a zbieraš, kde si nerozsýpal. Bál som sa, preto som išiel a ukryl tvoj talent v zemi. Hľa, tu máš, čo je tvoje.‘

Jeho pán mu povedal: ‚Zlý a lenivý sluha! Vedel si, že žnem, kde som nesial, a zbieram, kde som nerozsýpal? Mal si teda moje peniaze dať peňazomencom a ja by som si bol po návrate vybral, čo je moje, aj s úrokmi. Vezmite mu talent a dajte ho tomu, čo má desať talentov.

Lebo každému, kto má, ešte sa pridá a bude mať hojne. Ale kto nemá, tomu sa vezme aj to, čo má.

A neužitočného sluhu vyhoďte von do tmy; tam bude plač a škrípanie zubami.‘“

Padl mně do ruky náhodný článek v americkém časopise o sebevraždách. Autor posbíral různé zprávy z novin i z vypravování známých a pokusil se případy nějak roztřídit podle položených otázek. První z nich byla ovšem základní: Proč se lidé sami ubíjejí? Zdá se, že tu jde často o malicherné motivy, ale je to klam. Autor analyzuje jeden případ.

Známý advokát se střelil do srdce ve své pohodlné, bohatě vyzdobené knihovně. Zanechal po sobě tuto zprávu: ?Obávám se, že mám rakovinu, dávám přednost dobrovolnému odchodu ze života před pomalým a strašným umíráním.? Jeho přátelé té zprávě uvěřili, nepátrali dál ani po tom, když se při pitvě ukázalo, že rakovinu neměl. Pokládali tedy advokátovu sebevraždu za ironii osudu, způsobenou náhodným sebeklamem. Ale domácímu lékaři zesnulého se zdála věc podivnou a zahájil soukromé pátrání. Zjistil, že jeho klient, vysoce vážený advokát, se tajně oddával pití. Také si vzpomněl, že za posledních šest měsíců prohrál tři žaloby. Potom se dozvěděl, že byl policií uvězněn pro jízdu motorovým vozidlem v opilém stavu. Zjistil konečně, že nenáviděl svou bohatou ženu už od doby své svatby. ?Proč se tedy ženil?? ptal se přítel lékaře zesnulého. ?To bys měl znát jeho matku!? odpověděl dotyčný. ?Hnala syna do bohaté ?partie?, která se mu znechutila. Bezmocný čelit rozmarům své zkažené sobecké ženy, bezmocný uniknout nemožné situaci, advokát spáchal duševně sebevraždu dřív, než namířil pistoli na srdce. ?Odešel, protože v sobě nenašel už sílu čelit situaci, která ho ho vzmáhala?

Že je sebevražda výsledek dlouhého uvažování, dokazuje i fakt, že se mnohokrát děje způsobem bizardním, určeným nesmyslnou fantazií sebevraha. Žasneme pak, jak na takový nápad přišel. Jeden letec si sejmul masku v pokusné kabině při tlaku vzduchu odpovídajícímu výšce pětadvaceti kilometrů a okamžitě zemřel. Střelné zbraně užívají obyčejně paranoici, aby tak vyjádřili nenávist k lidské společnosti. Střelí se do spánku, ale myslí přitom na všecky lidi. Schizofrenici, kteří se lidí straní, se polévají hořlavou látkou, zapálí ji. Také rádi skáčou z okna, aby naznačili, že uniknou ostatním do prázdna. Nescházejí ani komické okolnosti při pokusech o sebevraždu. Jeden lékař vyprávěl případ, jak se žena hádala s mužem o účty v domácnosti. "Kdybys raději natáhla bačkory!" vykřikl muž, který přitom ztratil rozvahu. "To taky, že jo!" řekla žena a spolkla nějaké tabletky. Manžel ji rychle zavezl do nemocnice. Když se uzdravila, smířila se s mužem a řekla: "Já jsem ho chtěla jenom postrašit." Jiná to v podobné situaci udělala tragičtěji. Vbila si do hlavy dva hřebíky kladivem.

Nejčastějším motivem sebevraždy je pocit opuštěnosti. Po 55. roce života je procento čtyřikrát větší než ve věku od 25 do 35 let. Nejkritičtější doba je věk 75 let a víc. Starý muž, unavený životem, si uvědomuje, že to s nim jde z kopce a často to nesnese. Naopak staré ženy, i sebevíc nemocné, této panice nepodléhají. Lidé často odcházejí z života proto, že nejsou doma šťastni, nebo že jim zemřel někdo drahý. Je zajímavé, že čím je rodina početnější, tím menší je pravděpodobnost sebevraždy. U manželů je tento tragický zjev řídčejší než u starých mládenců a panen nebo u rozvedených. Je častější ve velkoměstech, kde se opuštěnost víc pociťuje, než na předměstích nebo na venkově, kde se osoby víc stýkají.

Zajímavá je také okolnost, že to nebývá bída, která lidi nutí, aby se zabili. Víc lidí si bere život v konjunktuře, než za hospodářské krize. 30 - 40% sebevražd spáchají lidé úspěšní, na vrcholku kariéry, nikoli zklamaní životním neúspěchem. Jeden psychiatr prohlásil: "Když člověk dosáhl v životě největšího úspěchu, často už nemá nic, zač by bojoval."

Život, který jak řeka plyne v čase, směřuje k příštímu okamžiku, k zítřku, musí tedy se zítřkem počítat a očekávat ho. Kdyby přestalo svítit slunce, ustal by růst v přírodě. Naděje je sluncem života lidí. Právem proto napsal Dante nad bránu pekla věčné smrti nápis: "Nechte vší naděje!" Sebevrah se vší naděje dobrovolně zřekl. Nepovažovali ho tedy ani za důstojného křesťanského pohřbu. Naopak ke křesťanskému životu na zemi patří trojice ctností: víry, naděje a lásky. Proto všichni něco očekáváme, máme tedy naději. Často se ovšem zklameme, naše naděje se stala marnou.

V co doufá křesťan, aby se nezklamal? Apoštolové, kteří se přidružili k Ježíši z Nazaretu, doufali, že se dožijí dne, ve kterém se obnoví izraelské království. Dosvědčují to dva učedníci jdoucí do Emauz (srov. Lk 24,13 nn.). Ti totiž smrtí Kristovou naději ztratili. Jejich útěk z Jeruzaléma byl náznakem duševní sebevraždy. Proto je nesmírně potěšilo zjevení zmrtvýchvstalého Krista. K posílení naděje všech ostatních učedníků se ozvaly při nanebevstoupení Pána na Olivetské hoře hlasy andělů: "Ten Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe" (Sk 1,11). Naděje prvních křesťanů se tedy projevila v kratičké modlitbě: "Amen, přijď, Pane Ježíši!" (Zj 22,20). V ten den, jak i my věříme, se uskuteční Boží království. Poselství evangelia už nebude program, slib budoucího věku, ale živá skutečná přítomnost.

Teologie proto vyjadřuje předmět křesťanské naděje stručnou formulí, která má hluboký význam: celý Kristus. Přijde tedy na svět znovu Ježíš, s ním pak i všechno to, co s jeho příchodem souvisí, tj. svatost a oslava církve, vítězství pravdy, uskutečnění všech pravých ideálů lidských, stvořitelských a vykupitelských plánů Božích. Posiluje tedy naděje víru, jako vláha mladé osení. Ideál se stává mlhavou vidinou v okamžiku, kdy přestaneme doufat v jeho uskutečnitelnost. Tím by se stalo i křesťanství bez ctnosti naděje.

Sv. Tomáš Akvinský mluví abstraktněji, když tvrdí, že jediný pravý předmět naděje je věčná blaženost v Bohu. "Nemáme tedy doufat v nic menšího, než je on sám. Jeho dobrota, která udílí dobré věci tvorstvu, není nic menšího než jeho bytost sama. Proto vlastní a hlavní předmět naděje je věčná blaženost." Toto tvrzení podporuje sv. Tomáš dvěma důvody: 1. Každý dárce dává to, co odpovídá jeho vlastnostem. Od Boha věčně blaženého čekáme jenom věčné štěstí. 2. Požadavky naší vůle jsou neomezené, proto by se trvale s jiným darem ani spokojit nemohla.

Věčné štěstí však není jenom pouhý dar Boží. Je též plodem lidských zásluh. Musím tedy doufat i v to, že se mně naskytne dost příležitostí a možností, abych tyto zásluhy získal. I život na zemi má tedy stálý smysl. Není důvod, proč bychom jej sami opouštěli. List k Židům (6,19) přirovnává naději ke kotvě, která zajišťuje člun našeho pozemského života, když jím vlny příliš zmítají. Modlíme se tedy: "V tebe, Pane, doufám, nebudu zahanben na věky."