Život je stretnutie

26. november 2019 / Richard Čemus, SJ

Vytlačiť

Príhovor k dnešnému evanjeliu od Richarda Čemusa:

Taky se Vám už někdy stalo, že jste přišli pozdě a něco důležitého propásli? „Důležitost“ je samozřejmě relativní: byl jeden, který zmeškal vyplutí Titaniku, a díky tomu zůstal živ.

„Život není čas, ale setkání“ – psával do svých knih kardinál Špidlík jako věnování přátelům. Setkání mohou být různá: s novými zajímavými lidmi, či se starými přáteli, se kterými jsme se dlouho se neviděli. Říká se, že spontanní, nahodilá a neplánovaná setkání bývají ta nejkrásnější.

Nicméně jsou i taková setkáni, která člověk očekává, na která se těší a o která usiluje a to často s nemalým nasazením a velkou trpělivostí, neboť mnohé od toho závisí. A může toho být ve hře tolik, že je člověk ochoten na onu chvíli setkání čekat celý život.

Anglický zpěvák Phil Collins složil svou dramatickou píseň ve vrcholícím očekávání In the Air Tonight ale spíš děsivém. Neříká to přímo, ale asi musel být očitým svědkem něčeho nekalého, jakéhosi perfektního deliktu, který byl nedokazatelný. Nemohl to řešit, mluvit o tom, setřást to ze sebe, jen čekat s duší upnutou na Boha, jako k jediné a poslední instanci spravedlnosti a práva. Nyní však cítí, že nadchází okamžik, na který čekal celý život: bude zjednáno právo, a on nebude zahanben.
I can feel it coming in the air tonight, Oh Lord
I've been waiting for this moment, all my life, Oh Lord.

Aby patřičně zdůraznil, že vše vsadil na jednu kartu, že není cesty zpět, že jde o život, o jeho život, neboť nyní se vše rozhodne, Collins vydává ze sebe vše, křičí, až se zajíká a buší do bubnů jak zběsilý, jakoby držel za šos poslední a jedinou šanci svého života, kterou nepustí, dokavad nedostane zpátky, co ztratil. Každým úderem bicích jako by opakoval: „vraťte mi můj život, můj život, můj život“! Život, který zřejmě daroval, protože miloval, a který ztratil, protože milován nebyl: vše nebylo, než balík lží: It's all been a pack of lies.

Jak vysoký musí mít člověl cíl, aby se k němu upnul veškerou svou silou a celý svůj život očekával jeho naplnění a nebyl přitom ani fatatik, ani ideolog a ani blázen?

Je na této zemi vůbec něco, co za to stojí?

Vyvinout takové úsilí člověk dokáže snad jenom tehdy, přesahuje-li sebe sama, hranice viditelného světa, a dotkne-li se světa Božího, Božích práv, hodnot čí zákonů. Ale ani to nestačí, je-li iniciativa jen moje.

Investovat celý život je jen tehdy smysluplné, je-li iniciativa Boží a má je jen odpověď.

I tak budu mít co dělat, strádat, hladovět, žíznit a umírat, zmítán odpovědí, kterou chci dát na Jeho „výstup“ v dějinách, který je vždy příslibem spásy. Ta se však uskutečňuje Božím sestupem dolů k lidem, k Jeho lidu, kterým jsme se definitivně stali, tím, že si zástupně za nás bere tělo z Panny Marie, a my se stali masem z jeho masa, kostí z jeho kosti.

Dozrál-li čas ke splnění Božího příslibu, řečeno v biblické mluvě „naplni¬l-li“ se čas, poukazují znamení že Boží intervence „je ve vzduchu“.

Ježíš kritizuje na apoštolech, že neumí „číst“ tato „znameni“ (času). Přitom právě „čas“ má v Bibli mimořádnou důležitost. Spása Boží se totiž odehrává v čase, je dějinná. Dějinná nejen proto, že se dá historicky určit, co kdy bylo. Je historická proto, protože Bůh v Ježíši Kristu vstoupil vtělením do času a i těhotenství Panny Marie trvalo devět měsíců: i Boží syn musel lidsky dozrát. Jejím početím tento historický final coutdown běží. Nikoliv ale k letu nahoru – jistojistě bychom JEJ jak ty pošetilé panny minuli...!

S naší historicky-kritickou mentalitou si ceníme, když „věda opět pokročila“ a my jsme historicky nejisté datum Kristova narození sto datovat o jeden, dva, nebo tři dny blíže „historické pravdě“, neboli „realitě“. Východní křesťané se tu asi jen pousmějí. Nikdy víc, než o Vánocích není méně důležité zabývat se chronologií spásy.

Východ proto neslaví připomínku historických událostí, ale tajemství naší spásy, která se uskutečňuje ano historicky. Pravděpodobné, či jisté datum Kristova narození beztak nestálo v popředí zájmu křesťanů prvních století. Rozjímali v úžasu nad zjevením Božím na zemi (epifania), které má řadu highlights: narození, příchod tří králů, křest Páně, svatba v Káni Galilejské.

Liturgií vstupujeme do těchto tajemství naší spásy – liturgií, kde minulost, přítomnost a budoucnost se slévají v jeden celek času proměněného ve věčné nyní. Slavíme-li tuto neděli tajemství - setkání starce Simeona s Pánem, potažmo setkání Starého a Nového zákona.

Keď uplynuli podľa Mojžišovho zákona dni ich očisťovania, priniesli Ježiša jeho rodičia do Jeruzalema, aby ho predstavili Pánovi, ako je napísané v Pánovom zákone: „Všetko mužského rodu, čo otvára lono matky, bude zasvätené Pánovi,“ a aby obetovali, ako káže Pánov zákon, pár hrdličiek alebo dva holúbky.

V Jeruzaleme žil vtedy muž menom Simeon, človek spravodlivý a nábožný, ktorý očakával potechu Izraela, a Duch Svätý bol na ňom. Jemu Duch Svätý vyjavil, že neumrie, kým neuvidí Pánovho Mesiáša.

Z vnuknutia Ducha prišiel do chrámu. A keď rodičia prinášali dieťa Ježiša, aby splnili, čo o ňom predpisoval zákon, vzal ho aj on do svojho náručia a velebil Boha slovami: „Teraz prepustíš, Pane, svojho služobníka v pokoji podľa svojho slova, lebo moje oči uvideli tvoju spásu, ktorú si pripravil pred tvárou všetkých národov: svetlo na osvietenie pohanov a slávu Izraela, tvojho ľudu.“

Jeho otec a matka divili sa tomu, čo sa o ňom hovorilo.

Simeon ich požehnal a Márii, jeho matke, povedal: „On je ustanovený na pád a na povstanie pre mnohých v Izraeli a na znamenie, ktorému budú odporovať, – a tvoju vlastnú dušu prenikne meč –, aby vyšlo najavo zmýšľanie mnohých sŕdc.“

Žila vtedy aj prorokyňa Anna, Fanuelova dcéra, z Aserovho kmeňa. Bola už vo vysokom veku. Od svojho panenstva žila so svojím mužom sedem rokov, potom ako vdova do osemdesiateho štvrtého roku. Z chrámu neodchádzala, vo dne v noci slúžila Bohu pôstom a modlitbami. Práve v tú chvíľu prišla aj ona, velebila Boha a hovorila o ňom všetkým, čo očakávali vykúpenie Jeruzalema.

A keď vykonali všetko podľa Pánovho zákona, vrátili sa do Galiley, do svojho mesta Nazareta.

Chlapec rástol a mocnel, plný múdrosti, a Božia milosť bola na ňom.                           (Lk 2, 22 - 40)

Vydat se na cestu vyžaduje motivaci, sílu a vytrvalost. Nejsilnější motivací pouti byl vždy chrám. Dával cestě smysl. „Tak co je to za cestu, která nevede do chrámu?" ptá se Tengiz Abuladze v gruzínském filmu Pokání roku 1984. A otřásly se zdi sovětského „Jericha“. Chrám je velký cíl a velká síla.

Simeon a Anna ačkoli už do chrámu došli, stále čekají. Pro ně už žádná cesta není? Je! Jít vztříc Bohu v Dítěti. Neprorokoval Malachiáš že „do svého chrámu přijde Pán“ a dále i Simeon, bude moct říci, že jehož oči viděly „světlo k osvícení pohanů“.

Odnesme si posvěcené svíce domů a rozsvěcujme je při modlitbě!

Kéž by i onen nešťastný zpěvák našel světlo, které by prozářilo temnoty duše jeho. Pak i on bude moci říci: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“

To se ale stane teprve tehdy, až ve světle té svíce v tváři bližního rozeznám Toho, na Nějž jsem celý život čekal...Oh Lord!

(k textu Lk 2, 22-40 odporúčame pozrieť si aj biblický komentár Alberta Maggiho)

V slovenskom jazyku si u nás môžete zakúpiť knihu Alberta Maggiho: