Prijať vlastnú slabosť

13. január 2023 / kardinál Tomáš Špidlík, SJ

Vytlačiť

K dnešnému evanjeliu príhovor Tomáša Špidlíka:

Mk 2, 1-12

Ježiš o niekoľko dní znova vošiel do Kafarnauma. Ľudia sa dopočuli, že je v dome, a zišlo sa ich toľko, že už nebolo miesta ani predo dvermi. A on im hlásal slovo.

Tu prišli k nemu s ochrnutým človekom; niesli ho štyria. A keď ho pre zástup nemohli priniesť až k nemu, odkryli strechu tam, kde bol, a otvorom spustili lôžko, na ktorom ležal ochrnutý. Keď Ježiš videl ich vieru, povedal ochrnutému: „Synu, odpúšťajú sa ti hriechy.“

Sedeli tam aj niektorí zákonníci a v srdci uvažovali: „Čo to tento hovorí? Rúha sa! Kto môže okrem Boha odpúšťať hriechy?“

Ježiš hneď svojím duchom spoznal, že tak rozmýšľajú, a povedal im: „Prečo si to myslíte vo svojich srdciach? Čo je ľahšie povedať ochrnutému: ‚Odpúšťajú sa ti hriechy,‘ alebo povedať: ‚Vstaň, vezmi si lôžko a choď!‘? Ale aby ste vedeli, že Syn človeka má na zemi moc odpúšťať hriechy“ povedal ochrnutému: „Hovorím ti: Vstaň, vezmi si lôžko a choď domov.“

A on vstal, hneď si vzal lôžko a pred očami všetkých odišiel. Všetci sa divili, velebili Boha a hovorili: „Také niečo sme ešte nikdy nevideli.“

Telefonoval mně známý kněz z města Acquily: "Nemohl bys přijít před velikonocemi kázat třídenní rekolekci mým chlapcům?" Přijal jsem.

Kněz je básník, jezuita, učí na universitě v Acquile španělskou duchovní literaturu. Když mluvil o svých chlapcích, předpokládal jsem, že jde o universitní studenty. U autobusu mě čekal dospělý muž, jeden z jeho "chlapců". Zavezl mne autem na periferii k modernímu nedostavěnému domu, který nesl podivný nápis: Universita modlitby. A kdo byl uvnitř? Skupina lidí, většinou mladých, ale propadlých drogám.

Páter žije s nimi a léčí je tím, že je zaměstnává modlitbou a prací. Má, jak se zdá, úspěchy. Kuchař komunity např. je Francouz, který se cítí už úplně zdráv. Rekolekce byla také pěkně zorganizovaná. Přicházeli z města i někteří studenti, aby se drogově závislí necítili sami, aby byli ve společnosti normálních mladých. Centra k záchraně drogovaných se množí, protože se bohužel množí postižení. Někteří však stále pochybují o jejich účinnosti. Tvrdí, že úspěchy nejsou trvalé. Daleko horší je to ještě s homosexuály. Drogově závislí alespoň projeví dobrou vůli dostat se z neštěstí ven. Homosexuálové mají většinou vůli tak podlomenou, že sami nevědí, chtějí-li nebo nechtějí-li být vyléčeni.

Ale jak je tomu tedy s křesťanským principem, který stále hájíme, že se totiž všechny hříchy mohou odpustit?

Moralisté mají pohotovou odpověď. Něco jiného je odpustit hřích, tj. vinu, a druhé je napravit zkaženou fyzickou přirozenost. I u obyčejných opilců někdy musíme mávnout rukou: "Už za to nemůže, nedá se nic dělat, mějte s ním trpělivost."

Dnes jsme všeobecně velice snášenliví vůči lidské slabosti. Uznáme vlivy dědičnosti, špatného prostředí, návyků. Ve staré době byli naopak přísní nebo lépe řečeno optimističtější.

Pro sv. Jana Zlatoústého platí neomylně princip: "Stačí chtít! Neříkej, že nemůžeš, řekni upřímně, že nechceš."

I sv. Augustin, který sám na sobě zažil lidskou slabost a kterému se zdálo, že je nemožné, aby se osvobodil ze zlých návyků, nakonec si dodal odvahy: "Mohli tamhle ti a tamhle ty, co bys nemohl i ty, Augustine?"

Bůh přece chce všecky lidi spasit a všem pomáhá k dobrému, postavil na nohy ochrnulého, proč by jeho pomoc měla dnes chybět? Křesťanští pedagogové tedy vždycky sympatizovali s těmi, kdo věřili v sílu vůle.

Malá ukázka. V římských kolejích bývalo zakázáno kouření. Přišel seminarista staršího věku. Na cigarety byl navyklý. Přestal kouřit, aby ukázal dobrou vůli. Ale nespal, zvracel, cítil se zle. Co dělat? Představení se radili. Jedni říkali, že se musí dopustit výjimka a dovolit dotyčnému kouřit. Jiní stáli na starém principu: stačí silná vůle, zdravotní potíže brzo přestanou. Zajímavé je, že se na stranu těch přísných postavil i kolejní lékař. Ale, jak jsme řekli, těch optimistů stále ubývá po smutných zkušenostech s omamnými jedy a jinými perversitami doby. Máme mnoho zkušeností s lidskou slabostí a nenormálností. Nedokážeme být bezohledně tvrdými v zásadách, a to ve všech oblastech. Je to pokrok?

Jak se choval Kristus sám?

Jaký byl jeho postoj? Pozorujeme při čtení evangelia, že byl naprosto nesmlouvavý tam, kde viděl nedostatek dobré vůle přijmout Boží království, odhodlat se ke změně, k nápravě. Ten, kdo farizejsky hájí svou vlastní nevinnost, je neschopen pokání. Naopak se ukazoval Ježíš velmi laskavý ke slabým, kteří si byli vědomi, že jsou na špatné cestě, že upadli, ale zdálo se jim, že nemají sílu vstát. Ty on stavěl na nohy i zázračně.

Jaké z toho plynou důsledky pro náš postoj v dnešní době? Musíme jednat podobně. Nesmlouvat ze zásad a věřit v sílu dobré vůle. Z druhé strany musíme mít soucit se slabostí. Znamená to, že chceme kapitulovat? Ježíš pomáhal slabým zázračně. I my máme po ruce zázračnou metodu, a to je modlitba. Jak jsme se už zmínili, upřímný zážitek vlastní slabosti měl sv. Augustin. Vstal. Bylo to silou vůle? Těžko říci "silou vůle". Měl jistě dobrou vůli, ale přesto to nešlo. Udělal však zkušenost s jinou silou, silou modlitby a milosti Boží, kterou si vyprosil. Není tedy na zmýlené cestě můj přítel, o kterém jsem se zmínil na počátku, který vybudoval v Acquile pro léčení drogově závislých "universitu modlitby". Ta je tam jedním z hlavních částí denního programu. Mělo by to být příkladem pro řešení mnoha problémů dneška.

Zpovědníci se dnes na pořád setkávají s těmito obtížemi. Církev podle svého poslání hájí mravní zásady v celistvosti a v nedotknutelnosti. Na druhé straně však i mezi věřícími je mnoho těch, kteří nejen upadnou do hříchu, ale dokazují, že nemohou, že je to nemožné pro ně tradiční morálku zachovávat. Hájíme nerozlučnost manželství a kolik je rozvedených! Vysvětlujeme čistotu pohlavních styků a kolik je tu nenormálností! Ozývají se hlasy, že bude dnes muset církev ze své přísnosti slevit, že je tradiční morálka v dnešním světě neuskutečnitelná. Milióny těch, kteří ji nedodržují, chodí stále ještě do kostela a chtěli by přistupovat normálně ke svátostem. Co s nimi?

Požadavek vypadá na pohled rozumně. ti, kdo za něj bojují, se odvolávají na příklad samého Krista a na jeho pochopení pro slabost lidskou. Ale všechny ty důvody mohou být špatně pojaty. Zaprvé je potřeba zdůraznit, že církev nedostala žádnou moc měnit Boží přikázání. Nepřipisoval si j ani sám Ježíš. "Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo proroky?Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona?" (Mt 5,17-18). A o svých vlastních přikázáních řekl: "Nebe a země pominou, ale má slova nepominou" (Mk 13,21).

Měl ovšem velké slitování se slabými, hleděl jim všemožně pomáhat. To tedy musí dělat i církev. Ale ti slabí, kterých se ujímal, měli jednu základní podmínku: uznávali, že jsou na špatné cestě a prosili o pomoc. Dnes však potkáváme mnoho těch, kdo hledají u kněze potvrzení, že nemohou nic jiného dělat, že tedy je všechno v pořádku před Bohem a před církví. Chtěli by slyšet slova: Dříve se to nesmělo, ale dnes už církev ustoupila, smí se to. Nepotřebujeme obrácení my, obrátila se církev. K tomu se ovšem žádný duchovní otec nesmí propůjčit. Ale pomáhat slabému, který pomoc hledá, to je povinnost každého křesťana, tím víc tedy duchovního otce, radou a silou modlitby, která dělá divy.

V slovenskom jazyku si u nás môžete zakúpiť knihu Alberta Maggiho: