Bůh je láska a neustále nás očekává

31. december 2015 / Richard Čemus, SJ

Vytlačiť

Pri čítaní evanjelia dnešného dňa nám až behá mráz po chrbte, keď si predstavíme že by sme toto všetko mali zakúsiť na vlastnej koži.

Pozrime sa akú hlbokú nádej, krásu a dobro v tejto správe vidí Richard Čemus (zdroj z 10. 5. 2013):

Jn 17, 20-26

Ježiš pozdvihol oči k nebu a modlil sa: „Svätý Otče, neprosím len za nich, ale aj za tých, čo skrze ich slovo uveria vo mňa, aby všetci boli jedno, ako ty, Otče, vo mne a ja v tebe, aby aj oni boli v nás jedno, aby svet uveril, že si ma ty poslal.

A slávu, ktorú si ty dal mne, ja som dal im, aby boli jedno, ako sme my jedno – ja v nich a ty vo mne. Nech sú tak dokonale jedno, aby svet spoznal, že si ma ty poslal a že ich miluješ tak, ako miluješ mňa.

Otče, chcem, aby aj tí, ktorých si mi dal, boli so mnou tam, kde som ja, aby videli moju slávu, ktorú si mi dal, lebo si ma miloval pred stvorením sveta.

Spravodlivý Otče, svet ťa nepozná, ale ja ťa poznám. I oni spoznali, že si ma ty poslal. Ohlásil som im tvoje meno a ešte ohlásim, aby láska, ktorou ma miluješ, bola v nich a aby som v nich bol ja.“

Jaký to papež ten František! Staré, známé a tradiční se proměňuje v nové a aktuální. Musel přijít Jihoameričan „z konce světa“, aby výjimečné se stalo normálním: nejet v pancéřovém voze, sestupovat do davu a před očima bezradné ochranky vyjít z Vatikánu na ulici, dotýkat se lidí a nechat se jimi dotýkat. Benediktu by to, co koná František, býval neodsouhlasil ani kruh nejužších přátel, už vůbec ne jeho bratr Georg, ba sám Boží lid by asi povstal a stařičkému papeži uložil více se šetřit a méně hazardovat se zdravím i osobní bezpečností. Už jen proto, aby síly, co má ještě k disposici, investoval do sepsaní svých jedinečných intelektuálních rozborů a teologických reflexí. Neboť takové knihy jako Ježíš Nazaretský, když ne on, kdo je napíše? „Věčná škoda, říkají mnozí, že jako papež po encyklikách o lásce (Caritas in veritate) a o naději (Spe salvi) už nestihl dokončit skvělou triádu teologálních ctností encyklikou o víře!“ Bůh si však od něj vyžádal tuto oběť: Mohl vůbec někdo jiný, než právě on se svou věrností tradici, svou mimořádnou erudicí a hloubkou víry postavit Boží lid před tento přechod Rudým mořem tradice a předat pastýřskou berlu druhému? Zřejmě v tom byla jedinečnost jeho povolání a teď hledí jako nový Mojžíš z hory Nebo do země zaslíbené.

Stejně tak se můžeme ptát po poslání Jana Pavla II. ve své době. Jistě nebylo v tom činit gesta františkánské prostoty a ani nebylo jeho úlohou odložit zlatý pektorál, mozetu či červené boty. Tím, že se Karol Wojtyla do těchto tradičních atributů naopak oděl, nabyly duchovní sílu biblických polnic, jejichž zvuk rozbořil hradby Jericha. Kdyby naopak slovanský papež, podobně jako František na Velký pátek u Kolosea, předstoupil před Boží lid v kabátě, sice tradičně bílém, až na paty dlouhém, ale zjevně ne šitém na míru, autoritě jeho osobnosti by to na rozdíl od Italo-argentince Františka nepřidalo. Od Poláka Wojtyly se čekalo něco úplně jiného: dát komunistickou diktaturou utiskované Církvi důstojnost a sebevědomí v jejím boji o přežití. Duch mu vnukl jiná gesta, skrze která chtěl, aby hovořil.

A František? I on naslouchá, „co říká Duch církvím“ (srov. Zj 2, 7.11.17.29; 3,6.13.22), a tlumočí to, co slyší gesty, která může tak přesvědčivě konat pouze on – latinoamericano. Cokoli jiného by vyznělo plané, strojené a mimo kontext života. Kdyby tak energicky nekázal jednoduchou a srozumitelnou řečí, ale vybrušoval by, taktizoval a nevstoupil tak do prostoru, který mu Benedikt připravil, nevyčpěl by brzy onen mocný závan Ducha, kterým vibrovala Církev daleko za své viditelné hranice ve dnech konkláve? To nové jaro, které tak libě provonělo naši naději, by zvadlo ještě dřív, než nasadilo na květ.

A co by se bývalo stalo s námi, kdyby Ježíš býval tolik „nepřeháněl“, byl trochu víc diplomat a s Kaifášem, Herodem a Pilátem se jako „člověk dialogu“ aspoň trochu dohodl? Štěpán by nemusel zemřít. Sice by nebyl „plný Ducha svatého“, „nehleděl by k nebi“ a „neviděl nebesa otevřená“ a „Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ už tuplem ne. Ale zato by nedal Židům důvod dávat se „do velkého křiku“, zacpávat si uši“, a tudíž ani motiv se na něho zuřivě vrhat, vyhnat ho „ven za město“ a tam ho kamenovat. No a Pavel? Ten by zůstal Šavel! (Sk 7,55-60) A Skutky apoštolů –měly by vůbec o čem vyprávět? Prostě, nebyly by!

A Nebylo by ale ani Janovo evangelium, a nebyl by ani tento text:„Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. “ (Jan 17,20-26).

Kdo by byli ti učedníci? A kdo bychom byli my? Z jakých zdrojů bychom žili, kdyby Ježíš nešel na kříž a dělal kompromisy?

Proto – říká papež František ve svém kázání z 8. května – živá voda, kterou je Duch svatý, tiší žízeň našeho života, protože nám říká, že jsme milováni Bohem jako děti, a můžeme s Jeho milostí žít, jako Ježíš. Nasloucháme však Duchu svatému? Co nám říká Duch svatý…Nechme se vést, nechme se vést Duchem svatým. Nechme Jej, aby nám promluvil do duše a řekl: Bůh je láska a neustále nás očekává, On je Otec …. A toto říká srdci jedině Duch svatý. jděme vpřed touto cestou lásky, milosrdenství a odpuštění.“

„Blaze těm, kdo si vypírají šaty; budou mít právo na strom života a branami vstoupí do města. … Duch i nevěsta volají: „Přijď!“ Kdo to slyší, ať také zvolá: „Přijď!“ A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. Ten, kdo to dosvědčuje, říká: „Ano, přijdu brzy!“ Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,12-14.16-17.20).