Berie nás Boh vážne?

10. október 2019 / Richard Čemus, SJ

Vytlačiť

Príhovor Richarda Čemusa k dnešnému prvému čítaniu a k evanjeliu:

Lk 11, 1-13

Raz sa Ježiš na ktoromsi mieste modlil. Keď skončil, povedal mu jeden z jeho učeníkov: „Pane, nauč nás modliť sa, ako Ján naučil svojich učeníkov.“

Povedal im: „Keď sa modlíte, hovorte: Otče, posväť sa tvoje meno, príď tvoje kráľovstvo. Chlieb náš každodenný daj nám každý deň a odpusť nám naše hriechy, lebo aj my odpúšťame každému svojmu dlžníkovi. A neuveď nás do pokušenia.“

Potom im hovoril: „Niekto z vás má priateľa. Pôjde k nemu o polnoci a povie mu: ‚Priateľu, požičaj mi tri chleby, lebo prišiel ku mne priateľ z cesty a nemám mu čo ponúknuť.‘ A on znútra odpovie: ‚Neobťažuj ma! Dvere sú už zamknuté a deti sú so mnou v posteli. Nemôžem vstať a dať ti.‘

Hovorím vám: Aj keď nevstane a nedá mu preto, že mu je priateľom, pre jeho neodbytnosť vstane a dá mu, čo potrebuje.

Aj ja vám hovorím: Proste a dostanete! Hľadajte a nájdete! Klopte a otvoria vám! Lebo každý, kto prosí, dostane, a kto hľadá, nájde, a kto klope, tomu otvoria.

Ak niekoho z vás ako otca poprosí syn o rybu, vari mu dá namiesto ryby hada? Alebo ak pýta vajce, podá mu škorpióna?

Keď teda vy, hoci ste zlí, viete dávať dobré dary svojim deťom, o čo skôr dá nebeský Otec Ducha Svätého tým, čo ho prosia!“

Je vůbec možné, představit si Pána Boha jako orientálního šejka? Asi ano, máme-li před očima nedělní čtení z první knihy Mojžíšovy (Gn 18,20-32). Abrahám, člověk své doby, tak Boha chápal. Je to biblické a tudíž legitimní. Vždyť Bible, říkával otec kardinál Špidlík, není ani tak kniha o Bohu, jako spíš o tom, jak si Jej lidé představovali. A neměli bychom se pohoršovat. Vždyť i my si Boha nějakpředstavujeme, a kde je řečeno, že ta naše vědecko-technická představa Boha jako racionálně, přesně a logicky uvažující nadzemské bytosti, odpovídá boží skutečnosti víc, než ta orientální Abrahámova? Musíme si přiznat, že dokonce i teologie je na Pána Boha krátká. Otec Špidlík tu rád citovával svého někdejšího profesora v Maastrichtu Schoonenberga, dle kterého teologie není vědou o Bohu, ale o tom, jak v Boha lidé věří. To se pak v dějinách mění podle mentality doby.

Pro nás je Abrahámovo vyjednávání s Hospodinem přímo směšné. Copak se Bůh, absolutní, neměnné a vševědoucí Bytí dá jen tak ?ukecat?. A vůbec, může Boží spravedlnost záviset na chytrosti orientálního kočovníka? Neví snad Hospodin, co chce? Nepřekvapí, že Abrahám jedná s Bohem jako handlíř na tržišti, protože jinak to ani neuměl. Pozoruhodné ale je, Hospodin Abrahámovu výzvu přijal a respektoval pravidla hry. Bral Abraháma vážně, tak jako otec se nevysměje dítěti, které si s ním chce hrát.

Vyvodit z toho, že Jahve je přesně takový, jak nám ho Starý zákon v první knize Mojžíšově líčí, by bylo úsměvné. Ale uvěřit, že nekonečný, absolutní a dokonalý Pán vstupuje do naší dějinné, kulturní a lidské omezenosti, je naopak smrtelně vážná věc. Bůh k nám promlouvá naším jazykem, našimi způsoby myšlení a naší logikou, i když si vyhrazuje stále znova právo ji přesahovat a upozorňovat nás, že ?vaše myšlenky nejsou moje myšlenky a moje cesty nejsou vaše cesty? (Izaiáš 55,8). To proto, abychom si nezačali myslet, že Pána Boha máme pod kontrolou a nepřestali Jej hledat a zdravě se ho bát.

Starozákonní antropomorfismus, který přisuzoval Bohu lidské rysy, jako rozhořčení, lítost, proměnlivost názorů, atd. Novým zákonem není překonán, ale dokonán: člověk už Bohu nemusí lidské rysy přisuzovat, Bůh je v Kristu Bohu-člověku sám přijal za své (nedělní evangelium Lk 11,1-13). Vtělený Bůh nepozoruje lidský život zvenčí, a nežije ho jen tak trochu, a na oko, ale zevnitř, naplno a zcela vážně. Přijímá tím za svou i tíhu lidského bytí a syrovou konkrétnost mojí každodennosti. A k té patří, že nejsem vždy tak fit, abych dostál velkým ideálům, které jsem možná ještě před hodinou hlásal, když mne to nic nestálo. A tak se může stát, že v únavě odmítnu třeba i přítele, a když je dotěrný, mu vyhovím, ale jen proto, aby mi dal pokoj. Je to lidské. Není to sice zrovna ten nejčistší motiv dobrého skutku, ale přítel odpustí a Pán Bůh jistě taky. Chlubit se tím ale nebudu!

Překvapí tedy, že Ježíš právě tuto moji lidskou slabost povyšuje na obraz síly vztahu Boha k člověku! Antropomorfismus zde nabírá grády. Je vůbec možné, představit si Boha, jako znaveného tátu, který nechce nic než zalehnout a dá mi, oč prosím jen abych už šel do háje? Bereme-li vážně nedělní evangelium, tak asi ano! Je to biblické a tudíž legitimní a hlavně: říká nám to sám Pán Ježíš. A ten zná Otce, jak ho může znát jen syn. Jistě, i Ježíš, jako člověk syn své doby, tu mluví obraznou mluvou blízkého Východu, která miluje kontrasty a extrémy. Jako Bohu mu ale můžeme věřit, že není nic, s čím bychom za jeho nebeským Abba nesměli přijít. Dá nám všechno, a nechce za to nic, než abychom mu trošku více "lezli na nervy". Má pro nás prostě slabost, jako otec pro vlastního syna, a pro dcerušku ještě víc. To my ale nechápeme, a když po prvním zaklepání se neozve hned halasné "dále", raději přestaneme takzvaně "rušit" a jdeme dál.

Možná nám vyhovuje představa Boha jako automatu na cukrlata. Stačí vhodit minci a vypadne tatranka. Koneckonců, jako generace dětí hypermarketů to ani jinak neumíme a dohadovat se s prodavačkou za pultem soukromého krámu o ceně už ani nejde. Jenže Bůh není automat a nechce jím být. Je Otec živých, který nás často nechá čekat ne proto, že "nefunguje", ale protože chce, abychom přišli "lézt mu opět na nervy". Stojí totiž o nás, zatímco my stojíme jen o to cukrle. Proto se tak brzo unavíme a omrzíme. Má to s námi prostě těžké.

Jeden židovský rabín, přirovnal Hospodina k chlapci, který šel hrát s ostatními na schovávanou. Přiběhl pak ale s pláčem. "Copak je ti klučino, nechceš si už s nimi hrát?" "Chci!", vzlykal chlapec. "Ale schoval jsem se, a nikdo z nich mne nehledal".

Abrahám měl jasný cíl se kterým Hospodina hledal: snížit počet spravedlivých, nutný k záchraně Sodomy a Gomory, na co možná nejmíň. Z padesáti to stáhl na deset. Jít víc dolů se neodvážil. Ani těch deset spravedlivých se nenašlo a Boží ruka zasáhla. A přesto: Proroci Jeremiáš (5,1) a Ezechiel (22,30) nás ujišťují, že Jeruzalému by Bůh odpustil, kdyby se tu našel třeba i jen jediný spravedlivý. Ani ten se však nenašel, neboť "všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy", konstatuje Pavel v listu k Římanům (Řím 3, 23). Že se nakonec přeci jenom ten jeden spravedlivý najde, prorokuje Izaiáš (53) písní o utrpení božího služebníka, záchraně všeho lidu. Nebude jím ale nikdo jiný, než samotný Boží syn, Ježíš Kristus, o kterém píše sv. Pavel Kolosanům: "Odpustil nám všecky hříchy, zrušil dlužní úpis, který svědčil proti nám svými předpisy, a nadobro ho zničil tím, že ho přibil na kříž" (Kol 2,12-14).

V něm, v Kristu, jsme tedy vše už dostali! Co víc nám Bůh mohl dát, než vlastního syna? A co víc Ten pro nás mohl udělat, než nás svou obětí s Bohem smířit, abychom ho směli nazývat Otcem? A jako k Otci se k němu i modlit! Sv. Ignác se tím nechal tak uchvátit, že dokázal třeba celou hodinu vytrvat v rozjímání prvního slova otčenáše a to mu stačilo. Kéž bychom s ním i my mohli zvolat: "Pane dej mi jen svou lásku a svou milost a to mi postačí!" (Exercicie 234). Ignác pochopil, že to nejcennější a největší dobro, které si můžeme přát, je být s Bohem a rozmlouvat s Ním jako "přítel s přítelem" (Ex 54). Věděl, že vše ostatní mu bude přidáno. Ne však automaticky, ale protože se nebál od přítele mnoho žádat. A že to Ignác uměl přímo s Abrahámovskou vervou, dosvědčují jeho vlastní slova povzbuzení nám: "Snažit se tak, jako by vše záviselo jen na nás. A důvěřovat Bohu tak, jako by vše záviselo jen na něm!"