SpäťÚvod / Články / Naše projekty / duchovné cvičenia / Berie nás Boh vážne?
Jonáš ve sporťákuTón - predzvesť raja

Berie nás Boh vážne?

10. október 2019 / Richard Čemus, SJ

Vytlačiť Vytlačiť
Berie nás Boh vážne?

Príhovor Richarda Čemusa k dnešnému prvému čítaniu a k evanjeliu:

Lk 11, 1-13

Raz sa Ježiš na ktoromsi mieste modlil. Keď skončil, povedal mu jeden z jeho učeníkov: „Pane, nauč nás modliť sa, ako Ján naučil svojich učeníkov.“

Povedal im: „Keď sa modlíte, hovorte: Otče, posväť sa tvoje meno, príď tvoje kráľovstvo. Chlieb náš každodenný daj nám každý deň a odpusť nám naše hriechy, lebo aj my odpúšťame každému svojmu dlžníkovi. A neuveď nás do pokušenia.“

Potom im hovoril: „Niekto z vás má priateľa. Pôjde k nemu o polnoci a povie mu: ‚Priateľu, požičaj mi tri chleby, lebo prišiel ku mne priateľ z cesty a nemám mu čo ponúknuť.‘ A on znútra odpovie: ‚Neobťažuj ma! Dvere sú už zamknuté a deti sú so mnou v posteli. Nemôžem vstať a dať ti.‘

Hovorím vám: Aj keď nevstane a nedá mu preto, že mu je priateľom, pre jeho neodbytnosť vstane a dá mu, čo potrebuje.

Aj ja vám hovorím: Proste a dostanete! Hľadajte a nájdete! Klopte a otvoria vám! Lebo každý, kto prosí, dostane, a kto hľadá, nájde, a kto klope, tomu otvoria.

Ak niekoho z vás ako otca poprosí syn o rybu, vari mu dá namiesto ryby hada? Alebo ak pýta vajce, podá mu škorpióna?

Keď teda vy, hoci ste zlí, viete dávať dobré dary svojim deťom, o čo skôr dá nebeský Otec Ducha Svätého tým, čo ho prosia!“

 

Je vůbec možné, představit si Pána Boha jako orientálního šejka? Asi ano, máme-li před očima nedělní čtení z první knihy Mojžíšovy (Gn 18,20-32). Abrahám, člověk své doby, tak Boha chápal. Je to biblické a tudíž legitimní. Vždyť Bible, říkával otec kardinál Špidlík, není ani tak kniha o Bohu, jako spíš o tom, jak si Jej lidé představovali. A neměli bychom se pohoršovat. Vždyť i my si Boha nějakpředstavujeme, a kde je řečeno, že ta naše vědecko-technická představa Boha jako racionálně, přesně a logicky uvažující nadzemské bytosti, odpovídá boží skutečnosti víc, než ta orientální Abrahámova? Musíme si přiznat, že dokonce i teologie je na Pána Boha krátká. Otec Špidlík tu rád citovával svého někdejšího profesora v Maastrichtu Schoonenberga, dle kterého teologie není vědou o Bohu, ale o tom, jak v Boha lidé věří. To se pak v dějinách mění podle mentality doby.

Pro nás je Abrahámovo vyjednávání s Hospodinem přímo směšné. Copak se Bůh, absolutní, neměnné a vševědoucí Bytí dá jen tak ?ukecat?. A vůbec, může Boží spravedlnost záviset na chytrosti orientálního kočovníka? Neví snad Hospodin, co chce? Nepřekvapí, že Abrahám jedná s Bohem jako handlíř na tržišti, protože jinak to ani neuměl. Pozoruhodné ale je, Hospodin Abrahámovu výzvu přijal a respektoval pravidla hry. Bral Abraháma vážně, tak jako otec se nevysměje dítěti, které si s ním chce hrát.

Vyvodit z toho, že Jahve je přesně takový, jak nám ho Starý zákon v první knize Mojžíšově líčí, by bylo úsměvné. Ale uvěřit, že nekonečný, absolutní a dokonalý Pán vstupuje do naší dějinné, kulturní a lidské omezenosti, je naopak smrtelně vážná věc. Bůh k nám promlouvá naším jazykem, našimi způsoby myšlení a naší logikou, i když si vyhrazuje stále znova právo ji přesahovat a upozorňovat nás, že ?vaše myšlenky nejsou moje myšlenky a moje cesty nejsou vaše cesty? (Izaiáš 55,8). To proto, abychom si nezačali myslet, že Pána Boha máme pod kontrolou a nepřestali Jej hledat a zdravě se ho bát.

Starozákonní antropomorfismus, který přisuzoval Bohu lidské rysy, jako rozhořčení, lítost, proměnlivost názorů, atd. Novým zákonem není překonán, ale dokonán: člověk už Bohu nemusí lidské rysy přisuzovat, Bůh je v Kristu Bohu-člověku sám přijal za své (nedělní evangelium Lk 11,1-13). Vtělený Bůh nepozoruje lidský život zvenčí, a nežije ho jen tak trochu, a na oko, ale zevnitř, naplno a zcela vážně. Přijímá tím za svou i tíhu lidského bytí a syrovou konkrétnost mojí každodennosti. A k té patří, že nejsem vždy tak fit, abych dostál velkým ideálům, které jsem možná ještě před hodinou hlásal, když mne to nic nestálo. A tak se může stát, že v únavě odmítnu třeba i přítele, a když je dotěrný, mu vyhovím, ale jen proto, aby mi dal pokoj. Je to lidské. Není to sice zrovna ten nejčistší motiv dobrého skutku, ale přítel odpustí a Pán Bůh jistě taky. Chlubit se tím ale nebudu!

Překvapí tedy, že Ježíš právě tuto moji lidskou slabost povyšuje na obraz síly vztahu Boha k člověku! Antropomorfismus zde nabírá grády. Je vůbec možné, představit si Boha, jako znaveného tátu, který nechce nic než zalehnout a dá mi, oč prosím jen abych už šel do háje? Bereme-li vážně nedělní evangelium, tak asi ano! Je to biblické a tudíž legitimní a hlavně: říká nám to sám Pán Ježíš. A ten zná Otce, jak ho může znát jen syn. Jistě, i Ježíš, jako člověk syn své doby, tu mluví obraznou mluvou blízkého Východu, která miluje kontrasty a extrémy. Jako Bohu mu ale můžeme věřit, že není nic, s čím bychom za jeho nebeským Abba nesměli přijít. Dá nám všechno, a nechce za to nic, než abychom mu trošku více "lezli na nervy". Má pro nás prostě slabost, jako otec pro vlastního syna, a pro dcerušku ještě víc. To my ale nechápeme, a když po prvním zaklepání se neozve hned halasné "dále", raději přestaneme takzvaně "rušit" a jdeme dál.

Možná nám vyhovuje představa Boha jako automatu na cukrlata. Stačí vhodit minci a vypadne tatranka. Koneckonců, jako generace dětí hypermarketů to ani jinak neumíme a dohadovat se s prodavačkou za pultem soukromého krámu o ceně už ani nejde. Jenže Bůh není automat a nechce jím být. Je Otec živých, který nás často nechá čekat ne proto, že "nefunguje", ale protože chce, abychom přišli "lézt mu opět na nervy". Stojí totiž o nás, zatímco my stojíme jen o to cukrle. Proto se tak brzo unavíme a omrzíme. Má to s námi prostě těžké.

Jeden židovský rabín, přirovnal Hospodina k chlapci, který šel hrát s ostatními na schovávanou. Přiběhl pak ale s pláčem. "Copak je ti klučino, nechceš si už s nimi hrát?" "Chci!", vzlykal chlapec. "Ale schoval jsem se, a nikdo z nich mne nehledal".

Abrahám měl jasný cíl se kterým Hospodina hledal: snížit počet spravedlivých, nutný k záchraně Sodomy a Gomory, na co možná nejmíň. Z padesáti to stáhl na deset. Jít víc dolů se neodvážil. Ani těch deset spravedlivých se nenašlo a Boží ruka zasáhla. A přesto: Proroci Jeremiáš (5,1) a Ezechiel (22,30) nás ujišťují, že Jeruzalému by Bůh odpustil, kdyby se tu našel třeba i jen jediný spravedlivý. Ani ten se však nenašel, neboť "všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy", konstatuje Pavel v listu k Římanům (Řím 3, 23). Že se nakonec přeci jenom ten jeden spravedlivý najde, prorokuje Izaiáš (53) písní o utrpení božího služebníka, záchraně všeho lidu. Nebude jím ale nikdo jiný, než samotný Boží syn, Ježíš Kristus, o kterém píše sv. Pavel Kolosanům: "Odpustil nám všecky hříchy, zrušil dlužní úpis, který svědčil proti nám svými předpisy, a nadobro ho zničil tím, že ho přibil na kříž" (Kol 2,12-14).

V něm, v Kristu, jsme tedy vše už dostali! Co víc nám Bůh mohl dát, než vlastního syna? A co víc Ten pro nás mohl udělat, než nás svou obětí s Bohem smířit, abychom ho směli nazývat Otcem? A jako k Otci se k němu i modlit! Sv. Ignác se tím nechal tak uchvátit, že dokázal třeba celou hodinu vytrvat v rozjímání prvního slova otčenáše a to mu stačilo. Kéž bychom s ním i my mohli zvolat: "Pane dej mi jen svou lásku a svou milost a to mi postačí!" (Exercicie 234). Ignác pochopil, že to nejcennější a největší dobro, které si můžeme přát, je být s Bohem a rozmlouvat s Ním jako "přítel s přítelem" (Ex 54). Věděl, že vše ostatní mu bude přidáno. Ne však automaticky, ale protože se nebál od přítele mnoho žádat. A že to Ignác uměl přímo s Abrahámovskou vervou, dosvědčují jeho vlastní slova povzbuzení nám: "Snažit se tak, jako by vše záviselo jen na nás. A důvěřovat Bohu tak, jako by vše záviselo jen na něm!"

Autor: Richard Čemus, SJ
Fotografia: Sieger Köder - Abrahám, Noc v Hebrone
Zdroj: www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=13090
Diskusia (0)
Zatiaľ žiadny komentár
Nový komentár
Pridať príspevok
Registrovať sa môžete TU. Prihlásiť sa môžete TU.
Podobné články

Čo obnoví rodinu?

18. február 2013 / duchovné cvičenia

teologie těla pro začátečníky

Ak budúcnosť ľudstva stojí na manželstve a rodine, je nutné aby aj manželstvo a rodina prešli obnovou. Táto obnova nespočíva v tvorbe akéhosi iného či...

Nebo je stretnutie

29. november 2017 / duchovné cvičenia

Nebo je stretnutie

Pri čítaní evanjelia dnešného dňa nám až behá mráz po chrbte, keď si predstavíme že by sme toto všetko mali zakúsiť na vlastnej...

Tri podmienky slobody

4. september 2016 / duchovné cvičenia

Tri podmienky slobody

Aby sme správne chápali evanjeliá, treba ich čítať v pôvodnom jazyku a v aktuálnom historickom kontexte ich vzniku. Málo kto z nás však na to má...

Približovali sa k nemu hriešnici

7. marec 2015 / duchovné cvičenia

Približovali sa k nemu hriešnici

Včera sme počuli radikálne podmienky slobody voči Ježišovi - zbavenie sa falošnosti, rodinných pút, svojej povesti a oslobodenie sa od vlastnenia majetku a tak vziať kríž....

N