SpäťÚvod / Články / Naše projekty / duchovné cvičenia / Načo je dobrá pokora?
Život ráta so zajtrajškom a očakáva hoDotkni sa ma!

Načo je dobrá pokora?

4. november 2017 / Richard Čemus, SJ

Vytlačiť Vytlačiť
Načo je dobrá pokora?

Príhovor Richarda Čemusa k dnešnému evanjeliu:

 

„Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi. Pro ránu domýšlivce není uzdravení…“ (Sir 3,19-21.30n.)

Co s tímto textem z Knihy Sirachovcovy, sepsaným v 2 stol. př. Kr.? Můžeme dnes mladému muži, který právě bere život do svých rukou, říci: „Pokoř se!“ Nejspíš by nám asi odpověděl: „Obdivuji Berdycha, který „pokořuje“ své soupeře na tenisových turnajích. Ve firmě, kde jsem právě nastoupil, musím vystupovat sebejistě a v kariéře postoupím, jen budu-li lepší, než ti druzí. Ani žádná holka by o mě nestála, řídil-li bych se Sirachovcovou radou a pokořoval se. A vůbec, neznamená pokora žít mimo tento svět, mimo tuto společnost, kde pýchou automobilky je limuzína jménem „Superb“?! Slovo superbia v latině znamená právě pýcha, v tomto případě je ale výrazem podnikatelské ctnosti. Vyjádřit v angličtině uznání skvělého výkonu lze právě tímto jedním slovem: „superb!“.

Zní dnes tedy poněkud divně, když Církev označuje pýchu za první a největší ze sedmi hlavních hříchů. Při četbě nedělního evangelia (srov. Lk 14,1.7-14) nám zas může vyvstat v mysli otázka: Není snad normální chtít sedět v první řadě? Sedat si do poslední řady a čekat, až mi někdo zašeptá do ucha „Příteli, pojď si sednout dopředu!“ – není to neupřímnost, pokrytectví a nebo dokonce patologie? Nepřijetí sama sebe a z toho plynoucí nedostatek sebeúcty a neschopnost prosadit se, je nejspíš to skutečné jádro problému. A přeci dobrá zvěst tím neztrácí svou nadčasovou platnost. Co má tedy Ježíš na mysli, když vyzdvihuje pokoru?

 

Lk 14,1.7-14

V sobotu vošiel Ježiš do domu ktoréhosi popredného farizeja stolovať a oni ho pozorovali.

Keď zbadal, ako si pozvaní vyberali popredné miesta, povedal im toto podobenstvo: „Ak ťa niekto pozve na svadbu, nesadaj si na prvé miesto, lebo mohol pozvať niekoho vzácnejšieho, ako si ty; a prišiel by ten, čo pozval teba i jeho, a povedal by ti: ‚Uvoľni miesto tomuto.‘ Vtedy by si musel s hanbou zaujať posledné miesto. Ale keď ťa pozvú, choď, sadni si na posledné miesto. Potom príde ten, čo ťa pozval, a povie ti: ‚Priateľu, postúp vyššie!‘ Vtedy sa ti dostane pocty pred všetkými spolustolujúcimi.

Lebo každý, kto sa povyšuje, bude ponížený, a kto sa ponižuje, bude povýšený.“

 

A tomu, čo ho pozval, povedal: „Keď dávaš obed alebo večeru, nevolaj svojich priateľov ani svojich bratov, ani príbuzných, ani bohatých susedov, aby nepozvali aj oni teba a mal by si odplatu. Ale keď chystáš hostinu, pozvi chudobných, mrzákov, chromých a slepých. A budeš blahoslavený, lebo oni sa ti nemajú čím odplatiť. No odplatu dostaneš pri vzkriesení spravodlivých.“

 

Nejsem sám, kdo je na slovo „pokora“ alergický. Řečníkům, v jejichž v ústech se pokora nezřídka převrací v pravý protiklad, Italové rádi vkládají do úst větu: „Sono umile e me ne vanto“ – česky něco jako „chlubím se svou pokorou“. V hagiografické literatuře pokora nemá často než hodnotu nálepky, kterou je autor téměř povinen nalepit na duchovní portrét světce, protože pokora prostě nesmí chybět.

Ruský film Ostrov pojednává, ačkoliv se tam slovo „pokora“ vůbec nevyskytuje, také o pokoře – jen trochu jinak. Námořník Anatolij, topič na nákladní lodi během II. světové války, střelí na kapitána, svého přítele; je k tomu donucen německým důstojníkem – aby si zachránil život. Vina není tedy jednoznačná. A přesto Anatolije celý život mučí svědomí. Po výbuchu na jeho lodi stráví život na ostrově, kam ho moře vyplavilo, jako mnich v klášteře. Stane se klášterním topičem a v kotelně i spí. Když opat usoudí, že toho pokání už bylo dost, nabídne Anatolijovi bydlení u sebe, on však odmítne a dál spí v kotelně na uhlí. Pokořováním živí v sobě vědomí hříšníka. To mu však nebrání přijímat lidi v nouzi, jež ho stále ve větším počtu vyhledávají. Silou modlitby, kterou v sobě objeví, dělá zázraky. Po jedné dramatické noci, kdy jej vyhledal sám opat, ze kterého vyžene démony, s údivem konstatuje: „Já to nechápu: Pověsit mě by bylo málo. A přesto mě zde lidé uctívají jako svatého.“

Je zde klíč k pochopení pravé pokory. Ta nespočívá v podceňování sama sebe, ale v uznání působení Boží síly v nás, o které vědomí vlastní slabosti dosvědčuje, že nemůže být než Boží. Je to jinými slovy vyjádřena zkušenost apoštola Pavla: „Když jsem slabý, tak jsem silný.“(2 Kor 12,10) Této síle Boží v nás nesmíme bránit zejména tehdy, když chce skrze nás působit ve prospěch bližního. Anatolij záhy vzdá počáteční útěk od lidí s poukazem na vlastní hříšnost. Když pochopí, Bůh ho přes jeho hříšnost – či snad právě pro ni? – volá do služby lidem v nouzi, přestane se zdráhat. Vyžaduje pak ale naprostou podřízenost pod svou autoritu, kterou uplatňuje – je-li to pro dobro věci – třeba i násilím. Tak si je jist Boží vůlí a milostí, která skrze něj působí tak mocně, že pod její tíhou klesá.

Co má fiktivní příběh mnicha na vzdáleném ostrově v Severním moři společného s mladým mužem v moderním světě, o kterém byla řeč? Jinými slovy: Má mnich Anatolij dnešní době vůbec co říct? Nedávno jsem po slavnostní mši sv. hovořil s jednou farnicí a jedním farníkem. Ona si povzdechla: „Je to úplná schizofrenie mezi dvěma neslučitelnými světy. Krásu povznášející liturgie zítra vystřídá syrová realita na pracovišti, kde platí zcela jiná pravidla. On – též na vedoucím místě v podniku – naopak vyznal: Bylo to v kostele tak krásné, že mi to proniklo až do konečku prstů. Budu z toho ještě dlouho žít a čerpat sílu v těch nejzávažnějších rozhodnutích v práci.

Bylo by bláhové si myslit, že můžeme změnit běh moderní společnosti a ekonomiky podle neúprosných zákonů investice a zisku, marketingu a produktivity, mezinárodní provázaností kapitálu, a rovnice, podle které výkon je práce za čas. A přesto křesťan může i v této džungli zůstat vnitřně svobodný, nechá-li se vést pevnou rukou Hospodina. Příchodem Ježíše Krista Boha-člověka nejsme už bezmocně vystaveni anonymním silám přírody, ekonomik či politiky. A ani se už nemusíme chvět hrůzou před Bohem, zjevujícím se v hromu a blesku jako Izraelité v době Mojžíšově. Platí co čteme v Listu Židům: „Bratři! Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a přitom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy…Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: … k Ježíši, prostředníku nové smlouvy“ (Žid 12,18n.22-24a).

Jako člověk byl i Ježíš vystaven neúprosnému diktátu zákonitostí přírody, římským zákonům a pravidlům své doby. Jako Bůh však skrytě všemu vládl. Kdo se k němu přimkne a jej následuje, zakusí dennodenně zázraky i v říši neúprosných nutností. České slovo „zázrak“ etymologicky znamená to, co je za zrakem, kam pouhé oko nevidí. Ve světle víry uzří však i tam přítomného Boha. Pod Jeho ochranou rosteme ve svobodě Božích dětí otevřeni pro duchovní vnuknutí, která nám ukazují cestu dokonce i tam, kde doposud žádná nebyla a nezdála se vůbec možnou. „Nemožné se pro toho kdo věří – stává možným a možné nemožným,“ řekl sv. Jan Zlatoústý.

Vyzváním nesedat si na první místo, nás tedy Pán nezve k teatrálním pózám, o to méně k přetvářce. Aby nás uchránil před bolestným pokořením, zve nás k realismu: mám své poslání, na které vlastně nestačím – a přesto vím, že ho splním. Všechno mohu přece v tom, který mi dává sílu“ (Flp 4,13). ON je moje pokora!

Autor: Richard Čemus, SJ
Fotografia: www.farnostcheb.cz/
Zdroj: www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18778
Diskusia (0)
Zatiaľ žiadny komentár
Nový komentár
Pridať príspevok
Registrovať sa môžete TU. Prihlásiť sa môžete TU.
Podobné články

Čo obnoví rodinu?

18. február 2013 / duchovné cvičenia

teologie těla pro začátečníky

Ak budúcnosť ľudstva stojí na manželstve a rodine, je nutné aby aj manželstvo a rodina prešli obnovou. Táto obnova nespočíva v tvorbe akéhosi iného či...

Nebo je stretnutie

13. november 2016 / duchovné cvičenia

Nebo je stretnutie

Pri čítaní evanjelia dnešného dňa nám až behá mráz po chrbte, keď si predstavíme že by sme toto všetko mali zakúsiť na vlastnej...

Tri podmienky slobody

4. september 2016 / duchovné cvičenia

Tri podmienky slobody

Aby sme správne chápali evanjeliá, treba ich čítať v pôvodnom jazyku a v aktuálnom historickom kontexte ich vzniku. Málo kto z nás však na to má...

Približovali sa k nemu hriešnici

7. marec 2015 / duchovné cvičenia

Približovali sa k nemu hriešnici

Včera sme počuli radikálne podmienky slobody voči Ježišovi - zbavenie sa falošnosti, rodinných pút, svojej povesti a oslobodenie sa od vlastnenia majetku a tak vziať kríž....

N