Nebo ako projekcia?Príležitosť nevrátiš...

Nebo je stretnutie

13. november 2016 / Richard Čemus, SJ

Vytlačiť Vytlačiť
Nebo je stretnutie

Pri čítaní evanjelia dnešného dňa nám až behá mráz po chrbte, keď si predstavíme že by sme toto všetko mali zakúsiť na vlastnej koži.

Pozrime sa akú hlbokú nádej, krásu a dobro v tejto správe vidí Richard Čemus:

 

Lk 21, 5-11

Keď niektorí hovorili o chráme, že je vyzdobený krásnymi kameňmi a pamätnými darmi, Ježiš povedal: „Prídu dni, keď z toho, čo vidíte, nezostane kameň na kameni; všetko bude zborené.“

Oni sa ho opýtali: „Učiteľ, kedy to bude a aké bude znamenie, keď sa to začne diať?“

On odpovedal: „Dajte si pozor, aby vás nezviedli. Lebo prídu mnohí a v mojom mene budú hovoriť: ‚To som ja‘ a: ‚Ten čas je už blízko.‘ Nechoďte za nimi! A keď budete počuť o vojnách a nepokojoch, neľakajte sa! Toto musí prísť predtým, ale koniec nebude hneď.“

Potom im povedal: „Národ povstane proti národu a kráľovstvo proti kráľovstvu. Budú veľké zemetrasenia a miestami hlad a mor, budú hrôzy a veľké znamenia na nebi.“

 

Že přijde jednou konec světa, je jasné. Alespoň nám Evropanům, jejichž kultura stojí na židovsko-křesťanských základech. „Konec světa“ je totiž vysloveně biblická myšlenka.

Nejsem zrovna expert, abych mohl svá tvrzení podložit, ale pokud vím, náboženství dálného Východu nic takového nepřipouští. Dualistické mýty starého Orientu se zakládaly na představě nekonečného kosmického střetu dobra se zlem. Marxismem hlásaný neustálý třídní boj je jakýmsi odvarem těchto orientálních mytologií. Člověk by jej nemusel brát vážně, kdyby jeho realizace nebyla stála tolik životů: Solženicyn odhaduje, že v samotném Sovětském svazu za sedm desetiletí jich bylo na 60 milionů...

Na zahájení akademického roku na Institutu náboženských nauk v Rimini byl pozván jistý muzikolog, který úchvatným způsobem ukázal, že kdyby nestála naše kultura na židovsko-křesťanském základu, nevznikla by jediná Mozartova nebo Beethovenova symfonie. Neboť jejich kompozice předpokládá dynamický způsob myšlení a zkušenost, že dějiny mají svůj počátek, rozvíjí se a skončí.

Kdyby tato dynamika chyběla, neexistovaly by ani dějiny spásy. Existovala by jenom jakási kosmická nuda, od které však nejsme ani my v našich představách o Nebi příliš vzdáleni. A skutečně, jsou ta naše kázání o posmrtném životě tak nezáživná, že se ani dobrému katolíkovi na onen svět moc nechce. Množství vtipů, které na toto téma kolují, není asi také zrovna náhodou.

Už ruský myslitel Vladimír Solovjov (+1900) měl toho nevěrohodného vychvalování posmrtného života dost. Nejvíc ho rušilo popření jakékoli kontinuity. Zde slzavé údolí, tam plnost radosti a štěstí. Proč by měla vidina něčeho úplně nového nahradit svět, který znám a mám rád. Ne bez ironie odpovídal kardinál Špidlík na otázku, jak se mu daří, s oblibou takto: „Zatím se mi v tomto slzavém údolí pláče docela dobře“.

Dnes si kladu otázku: Proč se na věčný život vlastně netěšíme?

Solovjov odpověď našel.

Tkví to podle něj v obrazu, který o věčném životě máme. Sám nabízí jako nejlepší obraz věčného života eucharistii. Chléb a víno, které věřící přinášejí na oltář, jsou „plod země a lidské práce“. Modlitbou kněze, který jedná in persona Christi, se víno promění v jeho krev a chléb v jeho tělo. A věřící tento svůj prací vydobytý chléb dostanou zpět při přijímání, ovšem nikoli pouze pro zachování pozemského života, nýbrž pro život věčný.

Na hrobě kardinála Špidlíka ve velehradské bazilice čteme tato jeho vlastní slova:

„Vše co jsme na tomto světě vykonali s láskou,

přechází s Kristem na věčnost“.

A kde je Kristus, tam je život a to život věčný. Nemusíme pak radikálně přehodnotit naši představu o onom světě? Pokud je pro nás nebe jen místem hřbitovního klidu, nedivme se, že tolik lidí se vzpírá v něj uvěřit.

Nebe není žádným místem, ale setkáním s trojjediným Bohem, k němuž cesta je samotný Kristus. Tak jako je spojeno lidství a božství v jeho osobě, tak musí být i spojeno nebe se zemí, aby se tam dalo vůbec žít. Je to pěkně vyjádřeno v písni Baroko, kde Richard Müller zpívá: „Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno i sebe“.

To ale znamená, že tváří v tvář apokalyptickým událostem, které předjímají konec světa, viz tajfun na Filipínách, nesmíme složit ruce do klína. Všechno, co dobrého uděláme, zůstane navěky. A je tedy pravda, co říkali naši předkové, že člověk si s sebou do rakve nevezme nic než dobro, které vykonal.

 

Autor: Richard Čemus, SJ
Fotografia: Evička Ruší­nová
Zdroj: radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19110
Diskusia (0)
Zatiaľ žiadny komentár
Nový komentár
Pridať príspevok
Registrovať sa môžete TU. Prihlásiť sa môžete TU.
Podobné články

Vzpriamte sa, zodvihnite hlavu

22. november 2016 / duchovné cvičenia

Vzpriamte sa, zodvihnite hlavu

Všetko, čo ovláda, potláča a ponižuje človeka, sa postupne v dejinách rozpadne. A naopak - všetko postavené na hodnotách a ľudskej dôstojnosti rozvíja...

Čo obnoví rodinu?

18. február 2013 / duchovné cvičenia

teologie těla pro začátečníky

Ak budúcnosť ľudstva stojí na manželstve a rodine, je nutné aby aj manželstvo a rodina prešli obnovou. Táto obnova nespočíva v tvorbe akéhosi iného či...

Tri podmienky slobody

4. september 2016 / duchovné cvičenia

Tri podmienky slobody

Aby sme správne chápali evanjeliá, treba ich čítať v pôvodnom jazyku a v aktuálnom historickom kontexte ich vzniku. Málo kto z nás však na to má...

Približovali sa k nemu hriešnici

7. marec 2015 / duchovné cvičenia

Približovali sa k nemu hriešnici

Včera sme počuli radikálne podmienky slobody voči Ježišovi - zbavenie sa falošnosti, rodinných pút, svojej povesti a oslobodenie sa od vlastnenia majetku a tak vziať kríž....

N