Načo je dobrá pokora?Život je nezničiteľný

Dotkni sa ma!

11. september 2016 / Richard Čemus, SJ

Vytlačiť Vytlačiť
Dotkni sa ma!

Co dělám, hodnotí lidé, jaký jsem, hodnotí Bůh.

Tento podnět k zamyšlení jsem našel ve vitríně mládežnického centra, zrovna když jsem hledal inspiraci k nějakému neotřelému výkladu podobenství o marnotratném synu. Těžko se hledá něco, o čem posluchač neřekne „to znám, to už jsem slyšel“. Není také zrovna příjemné slyšet třímat nad sebou moralizující soud, nesoudit mladšího bratra. Dobře, máme ale prostopášného mladíka glorifikovat a odsoudit pilného a spořádaného dříče? Kam by společnost došla?

Na tak zobecňující otázku nelze než přitakat. Nemůžeme si přeci přát chaos! Ten jistě nechce ani Bůh. Je-li to ale vše, co v nedělním evangeliu pro nás najdeme, pak zůstane záhadou, proč ho Ježíš vůbec vypráví. Co nového a podstatného nám o Bohu vlastně říká? (Lk 15,1-3.11-32) A jak mohl Henry Nouwen, který se podobenstvím o marnotratném synu a milosrdném otci zabýval celý svůj život, shrnout své poznání do zjištění, že kdybychom o Bohu nic jiného nevěděli, než co o něm říká tento příběh, věděli bychom o něm vše podstatné. Je v něm prý obsaženo celé evangelium!

 

Lk 15, 1 - 32

K Ježišovi sa približovali všetci mýtnici a hriešnici a počúvali ho. Farizeji a zákonníci šomrali: „Tento prijíma hriešnikov a jedáva s nimi.“

Preto im povedal toto podobenstvo: „Ak má niekto z vás sto oviec a jednu z nich stratí, nenechá tých deväťdesiatdeväť na púšti a nepôjde za tou, čo sa stratila, kým ju nenájde? A keď ju nájde, vezme ju s radosťou na plecia, a len čo príde domov, zvolá priateľov a susedov a povie im: ‚Radujte sa so mnou, lebo som našiel ovcu, čo sa mi stratila.‘

Hovorím vám: Tak bude aj v nebi väčšia radosť nad jedným hriešnikom, ktorý robí pokánie, ako nad deväťdesiatimi deviatimi spravodlivými, ktorí pokánie nepotrebujú.

Alebo ak má žena desať drachiem a jednu drachmu stratí, nezažne lampu, nevymetie dom a nehľadá starostlivo, kým ju nenájde? A keď ju nájde, zvolá priateľky a susedky a povie: ‚Radujte sa so mnou, lebo som našla drachmu, čo som stratila.‘

Hovorím vám: Takú radosť majú Boží anjeli z jedného hriešnika, ktorý robí pokánie.“

A pokračoval: „Istý človek mal dvoch synov. Mladší z nich povedal otcovi: ‚Otec, daj mi časť majetku, ktorá mi patrí.‘ A on im rozdelil majetok. O niekoľko dní si mladší syn všetko zobral, odcestoval do ďalekého kraja a tam svoj majetok hýrivým životom premárnil.

Keď všetko premrhal, nastal v tej krajine veľký hlad a on začal trieť núdzu. Išiel teda a uchytil sa u istého obyvateľa tej krajiny a on ho poslal na svoje hospodárstvo svine pásť. I túžil nasýtiť sa aspoň strukmi, čo žrali svine, ale nik mu ich nedával.

Vstúpil teda do seba a povedal si: ‚Koľko nádenníkov u môjho otca má chleba nazvyš, a ja tu hyniem od hladu. Vstanem, pôjdem k svojmu otcovi a poviem mu: Otče, zhrešil som proti nebu i voči tebe. Už nie som hoden volať sa tvojím synom. Prijmi ma ako jedného zo svojich nádenníkov.‘ I vstal a šiel k svojmu otcovi.

Ešte bol ďaleko, keď ho zazrel jeho otec, a bolo mu ho ľúto. Pribehol k nemu, hodil sa mu okolo krku a vybozkával ho. Syn mu povedal: ‚Otče, zhrešil som proti nebu i voči tebe. Už nie som hoden volať sa tvojím synom.‘

Ale otec povedal svojim sluhom: ‚Rýchlo prineste najlepšie šaty a oblečte ho! Dajte mu prsteň na ruku a obuv na nohy! Priveďte vykŕmené teľa a zabite ho. Jedzme a veselo hodujme, lebo tento môj syn bol mŕtvy, a ožil, bol stratený, a našiel sa.‘ A začali hodovať.

Jeho starší syn bol práve na poli. Keď sa vracal a približoval sa k domu, počul hudbu a tanec. Zavolal si jedného zo sluhov a pýtal sa, čo sa deje. Ten mu povedal: ‚Prišiel tvoj brat a tvoj otec zabil vykŕmené teľa, lebo sa mu vrátil zdravý.‘ On sa však nahneval a nechcel vojsť. Vyšiel teda otec a začal ho prosiť.

Ale on odpovedal otcovi: ‚Už toľko rokov ti slúžim a nikdy som neprestúpil tvoj príkaz, a mne si nikdy nedal ani kozliatko, aby som sa zabavil so svojimi priateľmi. No keď prišiel tento tvoj syn, čo ti prehýril majetok s neviestkami, pre neho si zabil vykŕmené teľa.‘

On mu na to povedal: ‚Syn môj, ty si stále so mnou a všetko, čo ja mám, je tvoje. Ale patrilo sa hodovať a radovať sa, lebo tento tvoj brat bol mŕtvy, a ožil, bol stratený, a našiel sa.‘“

 

Příběh o marnotratném synu uvádí evangelista Lukáš v kontextu dvou historek na obdobné téma: ztratit a znovu nalézt. Zatímco v nich jde o něco – zatoulanou ovci, resp. ztracenou minci – jde v tomto podobenství někoho, o živou osobu. Ta žije ve vztazích. Otec je otcem, protože má syna a syn synem, protože má otce. To, co se zdá elementárním zjištěním, ve skutečnosti vypovídá něco tak zásadního, že to vyznáváme jako první článek víry: Věřím v jednoho Boha Otce.

Pater Špidlík trochu humorně a trochu vážně ovšem upozorňoval, že výrazným klesnutím hlasu po Credo in unum Deum gregoriánském chorálu se důraz posouvá. Nevyslovujeme už jedním dechem, že Bůh je Otec, ale nejprve zdůrazňujeme, že je jediný Bůh (monotheismus) a teprve po pause dodáváme, že je všemohoucí Otec. To ovšem poněkud zastírá novost evangelia. Že Bůh je jeden, věděli židé stejně jako řečtí filosofové. Apoštolové by takovou „dobrou zvěstí“ sotva někoho nadchli. A těžko by měla sílu dát 4. postní neděli název Laetare – vesel se!

Získali-li křesťané pro evangelium brzy celý tehdejší svět, pak proto, že přicházeli s něčím naprosto nevídaným: se zvěstí, že Bůh je Otec, který poslal svého jednorozeného syna, aby nám vrátil ztracený vztah s Ním. A to za cenu vlastního života. Poselství je tak neuvěřitelné, že neexistují slova, která by ho vyjádřila, dá se přiblížit pouze příběhem tak plasticky líčeným, že do něj můžeme vstoupit, se v něm najít v jednom z protagonistů. Zatímco starší syn vidí zřetelně činy svého bratra a možná si je poznamenal i do notesu, aby mu je vyčíslil, otce naopak vůbec nezajímá, co všechno syn natropil a co utratil, nýbrž kým je: vidí v něm stále své dítě, které ztratil a opět nalezl. Ta dobrá zpráva spočívá v tom, že to platí i pro nás. V očích Božích nejsme to, z čeho nás usvědčují vnější skutky, ale to, co jsme v hloubi srdce. Tam dohlédne jenom ten, kdo bezpodmínečně miluje.

Každá skutečná obnova, reforma, vychází ze změny srdce. Křesťan není ten, kdo pilně pracuje, má doma uklizeno a stačí se i pomodlit, ale ten, kdo se Kristem nechal proměnit v nového člověka. „Bratři! Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo,“ píše Pavel Korinťanům a zdůrazňuje, že „všecko to pochází od Boha“. Má na mysli smíření, neboť „Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření“. A dodává: „S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.“ (2 Kor 5,17-21)

V této optice je zřejmé, že veliká proměna marnotratného syna je dílo Božího syna, který se s ním ztotožnil v jeho hmotné i morální bídě. Pod vší tou špínou, která na něm ještě lpí, proto už prosvítá podoba Kristova. Zajat v logice vnějších výkonů, starší syn stagnuje v přesvědčení, že „žádný příkaz nepřestoupil“ a uplatňuje nárok na patřičnou odměnu. Přestoupil přitom všechna přikázání, obsažené v onom jediném přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Soudí bratra a nakonec i Otce.

Tím, že ztracený syn přijal smíření jako nezasloužený dar, se proměnil ve velikonočního člověka, v nové stvoření. Je to tak závratně nové a osvobozující poznání, že nelze než se radovat a slavit. Kdo objeví Boha jako Otce, najde v bližním bratra a sestru. Zaslíbená země pak už není otázkou vyměření půdy, ale narovnaných vztahů. Jíst z plodů této země (Joz 5,9a.10-12) znamená být doma s Otcem za stolem a slyšet slova: „Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje.“ Dát nám dorůst do rodinného vztahu s Ním stojí Bohu dokonce i za to nechat nás padnout do bahna a tím nás uzemnit. Až poznáme, že jsme humus, dostaví se pokora (humilitas) a s ní i síla říci: „Vstanu a půjdu k svému otci.“ Budu pak hledat pohled očí, jenž by nezranily, ale pohladily na duši. Tak se bolavého nitra člověka dotýká sám Bůh.

„Hledal jsem Hospodina a vyslyšel mě, vysvobodil mě ze všech mých obav.

Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou.

Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech“ (Ž 34).

Autor: Richard Čemus, SJ
Fotografia: Emil Wachter: Marnotratný syn z cyklu Die Vollendung der Welt und der Weg des Menschen, 1987
Zdroj: www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17925
Diskusia (0)
Zatiaľ žiadny komentár
Nový komentár
Pridať príspevok
Registrovať sa môžete TU. Prihlásiť sa môžete TU.
Podobné články

Čo obnoví rodinu?

18. február 2013 / duchovné cvičenia

teologie těla pro začátečníky

Ak budúcnosť ľudstva stojí na manželstve a rodine, je nutné aby aj manželstvo a rodina prešli obnovou. Táto obnova nespočíva v tvorbe akéhosi iného či...

Nebo je stretnutie

13. november 2016 / duchovné cvičenia

Nebo je stretnutie

Pri čítaní evanjelia dnešného dňa nám až behá mráz po chrbte, keď si predstavíme že by sme toto všetko mali zakúsiť na vlastnej...

Tri podmienky slobody

4. september 2016 / duchovné cvičenia

Tri podmienky slobody

Aby sme správne chápali evanjeliá, treba ich čítať v pôvodnom jazyku a v aktuálnom historickom kontexte ich vzniku. Málo kto z nás však na to má...

Približovali sa k nemu hriešnici

7. marec 2015 / duchovné cvičenia

Približovali sa k nemu hriešnici

Včera sme počuli radikálne podmienky slobody voči Ježišovi - zbavenie sa falošnosti, rodinných pút, svojej povesti a oslobodenie sa od vlastnenia majetku a tak vziať kríž....

N